Článek
Na podzim jste se rozhodl ukončit svoji více než dvacetiletou rozhodcovskou kariéru. Nebude vám to na jaře líto, až dnes už bývalí kolegové fouknou do píšťalky?
Za jedenáct let jsem odřídil 166 ligových zápasů a tři desítky mezinárodních. Hranice pětačtyřiceti let uzavřela moji mezinárodní dráhu. Mohl bych ještě pokračovat doma, ale toto rozhodnutí ve mně zrálo delší čas, připravoval jsem se psychicky, takže bych litovat neměl.
Najdete v těch více než dvou stovkách zápasů takové, na které nezapomenete?
Určitě, bylo by jich hodně. Doma jsem například řídil třikrát derby pražských S a třikrát finále poháru. V zahraničí jsem zažil nádhernou atmosféru zápasů například v Glasgowě na Celtiku nebo v Liverpoolu. Vrcholem pro mne bylo kvalifikační utkání Polsko-Norsko o postup na mistrovství světa 2002. Poláci potřebovali vyhrát, téměř padesát tisíc diváků v červenobílých barvách je hnalo do útoku a oni zvítězili 3:0. Byl to skutečně skvělý zážitek.
Určitě si ale vzpomenete i na zápasy, které byste raději z paměti vymazal...
I takové se najdou. Asi před šesti roky jsem řídil zápas Teplic s Olomoucí. Zbaštil jsem Diveckému nahranou penaltu, pak jsem poslal ven olomouckého hráče, když jsem jeho zákrok viděl jen periferně a pak se ukázalo, že to byl nezaviněný zákrok. A už se to se mnou vezlo... Bohužel ale i to k fotbalu patří.
Jak se to sudímu stane?
Vždycky jsem šel na trávník s cílem odřídit zápas co nejlépe. I ti nejlepší sudí však mají někdy svůj den blbec, a teď nemyslím, že udělá nějakou chybu v zápase. To se stane, jsme také jen lidé. Jenže třeba neodhadnete pravý okamžik, kdy máte dát žlutou nebo něco udělat. Hráči to vycítí a jdou do sebe. Vy to pak chcete nějak srovnat a ono to je horší a horší. To pak tlačíte hodinky, aby už byl konec. Prostě to ten den nejde a utéct z trávníku nemůžete. Třeba v jednom zápase Žižkova se Slavií jsem víc než hodinu nedal kartu. Jenže jsem někde prováhal nějaký moment, kdy možná měla přijít. Ve zbytku zápasu jsem pak dva hráče vyloučil a dal osm žlutých. Člověk pak doma přemýšlí, kde udělal chybu, a i když na to přijde, už nic nevrátí, ale nikdy jsem nikomu neublížil úmyslně nebo vědomě. To skutečně ne.
Musel jste někdy po utkání čekat zavřený v šatně nebo utíkat?
V nižších soutěžích to není až tak zřídkavý jev. V nejvyšší jsem jednou odjížděl z Bohemians v doprovodu policie.
Rozhodčí má ale přece velké pravomoci a karty...
To ano, ale mnohdy má žlutá karta opačný účinek a atmosféru ještě víc zahustí. Jsou zákroky, kdy je jasné, že po ní musíte sáhnout, ať po žluté, či červené. Mnohdy ale pomůže víc domluva nebo důrazná výtka. Záleží na zkušenostech rozhodčího a jeho citu pro hru a situaci. Musíte předvídat, co může přijít. S přibývajícími roky a zápasy roste zkušenost sudího i úcta ze strany hráčů. To se nedá naučit. To musíte mít v sobě a časem to rozvíjet. Třeba loni na podzim v dresu Teplic poprvé nastoupil na Žižkově Hunal, který odtud neodcházel v dobrém. Ve vzduchu bylo cítit napětí mezi ním a domácím Piklem. V podstatě to spravila jedna žlutá karta. Přitom Hunal nemůže říct, že bych na něj byl někdy mírný. Dvakrát jsem ho vyloučil, ale on je typem hráče, který ví, proč to bylo, a vezme to.
Měl jste mezi hráči kamarády?
Neřekl bych kamarády, ale jsou hráči, s nimiž jsem vycházel a oni mi na trávníku pomohli. To je velice důležité. Je příjemné, když se k vám pak hlásí třeba borci, jako je Poborský a další, kteří už jsou dnes hvězdami velkých zahraničních klubů.
Tykal jste hráčům na trávníku?
Jak kdy a jak komu. Záleželo na situaci.
Stalo se vám, že vás některý poslal do...
Víte, kam myslím. Stalo, ale opět záleží na situaci. Když to bylo v nějaké emoci a ten hráč jinak nedělal problémy, přeslechl jsem to. Většinou se sami přišli omluvit.
Zažil jste i hráče, které jste moc rád neměl?
I takoví byli. Nemohu říct, že bych je neměl rád, ale nerozuměl jsem v daném okamžiku jejich jednání či myšlení, ale nikdy jsem se jim nemstil. Dnes už to mohu říct, patřili k nim Radek Divecký a Petr Johana. Pokud jsem je trestal, věděli moc dobře za co.
Říká se, že rozhodčí, asistenti a čtvrtý sudí musejí být tým, ale někdy to tak nevypadá...
Musí to platit, ale výjimky existují, jako ve všem. Hlavně na zápasech v zahraničí musejí ostatní pracovat na hlavního, protože jeho hodnocení je rozhodující. Zkušení sudí dostávají těžší a tím pádem i sledovanější zápasy, asistenti se s nimi mohou vyvézt nahoru, takže i oni musejí mít zájem, aby zápas dopadl co nejlépe. Stane se ale, že máte o rozhodnutí asistenta pochybnost. Změnit ho je riziko, zejména u ofsajdů. Když to hlavní udělá, musí si být jistý, většinou nezbývá než prostě věřit asistentovi. Jednou jsem to udělal v Opavě v duelu s Českými Budějovicemi. Kolega zvedl praporek, když domácí dali gól, ale já viděl, že míč odehrál hráč hostí, tak jsem to změnil. Televizní záznam mi dal za pravdu.
Ale na Žižkově se stalo pravidlem, že někteří asistenti tu při útoku hostí běhají téměř nepřetržitě s praporkem nahoru a hlavní mlčí. To je také souhra?
Především se neubráníte tomu, když někdo má takový předpojatý pohled, aniž zápas ještě začal. U ofsajdu, pokud nejste v rovině, nemáte šanci říct, zda byl či nebyl, nejednáli se o zcela jasnou situaci. Osobně jsem se Žižkovem ani na Žižkově neměl problém. Ale vím, že jsem třeba na podzim mnohé pochybovače překvapil brzkou žlutou kartou domácímu kapitánu Piklovi.
Myslíte si, že je správné, když jako delegáti hodnotí své kolegy bývalí rozhodčí, s nimiž jsou třeba kamarádi, protože třeba před rokem spolu ještě pískali?
Tohle bych nedával dohromady. Mezinárodní praxe ukazuje, že bývalí sudí mají největší předpoklady hodnotit činnost rozhodčích. Pokud je třeba nadhodnocují, není to chyba systému, ale lidí.
V poslední době se opět hodně mluví o úplatcích. Vás se někdo pokusil uplatit?
To ne. Spíš přišel funkcionář toho či onoho klubu s tím, že ten či onen hráč má třetí žlutou a čeká je v příštím kole důležitý zápas, abych byl shovívavý nebo abych je nezařízl. Slušně jsem je upozornil, že nic takového jim nehrozí a hráč se musí podle toho chovat sám. To ale nepovažuji za něco mimořádného.
Ukončil jste aktivní kariéru, co budete dělat dál?
Jsem zaměstnancem ČMFS jako sekretář středočeského svazu. Při akcích národního mužstva spolupracuji na organizaci. Od léta bych chtěl pracovat jako delegát v nejvyšší soutěži a v této funkci se časem vrátit i na mezinárodní scénu. Od fotbalu rozhodně odejít nechci, vždyť jsem se mu věnoval od mládí, chytal jsem v Příbrami druhou ligu a podstatnou část života strávil na trávnících s píšťalkou.
