Psali historii fotbalové ligy: Majitel deseti titulů Horňák byl v pravou chvíli na správném místě

Svým pojetím rychlého krajního obránce, který často vyráží kupředu podpořit útok, předběhl svou dobu. Tak začíná profil Michala Horňáka na Wikipedii. Velmi pochvalná charakteristika pro fotbalistu, který může být se svou aktivní kariérou spokojen.

„Určitě to stálo za to, nemám nárok si stěžovat. Měl jsem úspěšnou kariéru, ani nevím, co víc bych si mohl přát. Snad jen že jsem si víc nezahrál v zahraničí. Úspěchy se Spartou a reprezentací mi to ovšem bohatě vyvážily," ohlíží se.

Až po třicítce odešel do Rakouska a dvě sezóny si zahrál v Linci. „Doba byla prostě jiná než dnes. Ještě neplatilo Bosmanovo pravidlo, takže po vypršení smlouvy nešlo přestupovat zadarmo. A západní kluby nebyly ochotné platit za hráče z Východu velké peníze," poukazuje.

„Nejen to, Sparta tehdy vybudovala silný a velmi úspěšný tým, který se dokázal pravidelně probojovat do Ligy mistrů. To byl dostatečný důvod, abychom se nemuseli vrhat hned po první průměrné nabídce zvenku," vzpomíná.

Ne že by Michal Horňák dostával nabídky jen průměrné. Třeba ve slavném roce 1996 se mohl uchytit ve Španělsku. „Ozvala se mi Celta Vigo, v té době čtvrtý tým španělské ligy. Z Rakouska zase Rapid Vídeň. Jenže Spartu tenkrát koupil Alexander Rezeš a jeho Východoslovenské železárny. Rezeš byl megaloman, chtěl mít evropský velkoklub. To se nenaplnilo, ale měl vizi a šel si za ní. Takže když prodal pár hráčů v čele s Pavlem Nedvědem, o mém odchodu nechtěl ani slyšet. Navíc se nám narodilo druhé dítě, takže jsem nabídky už ani moc neřešil."

Místo velkého přestupu tedy dál sbíral na Letné mistrovské tituly. Získal jich rovných deset (1989, 1991, 1993, 1994, 1995, 1997, 1998, 1999, 2000, 2001), což ho řadí k českým rekordmanům a legendám Sparty.

„Byl jsem v pravou chvíli na správném místě. Teoreticky mě někdo z dnešní generace napodobit může, ale prakticky asi těžko. Jednak je liga velmi vyrovnaná, navíc mladí kluci často berou hned první zahraniční nabídku. Za nás Sparta kádr nerozprodávala. Byl stabilizovaný, sestava se obměňovala jen postupně a citlivě. Třeba Plzeň ukazuje cestu, jak se i v dnešních podmínkách lze do Ligy mistrů dostat," oceňuje.

Horňák je autorem smolné teči, jež rozhodla finále EURO 1996 ve prospěch Německa. Ani to mu však nekalí vzpomínky na národní tým, v jehož dresu sehrál 38 zápasů a připsal si i jeden gól (proti Litvě).

„Porážka ve finále nás mrzela. Je samozřejmě velký rozdíl, jestli si pověsíte na krk stříbrnou, nebo zlatou medaili. Bohužel jsme dvakrát nedokázali obsadit Bierhoffa, což rozhodlo. I tak jsme byli nadšení, vždyť do Anglie jsme přijeli jako outsideři. A kluci, kteří pak odešli ven, také ve velkých klubech dokázali, že jsme na to měli."

O rok později přidal bronz z Konfederačního poháru FIFA v Saúdské Arábii, vrcholem kariéry však zůstalo stříbro z Anglie. „Pochopitelně, i když třeba v nultém ročníku Ligy mistrů jsme proti Barceloně hráli se Spartou o postup do finále, což je výsledek, který podle mě zůstává nedoceněný."

U fotbalu klasický krajní obránce zůstal, začal trénovat. Momentálně je asistentem Martina Haška u sparťanské rezervy. A díky postoji svých bývalých spoluhráčů je hodně blízko také letenskému áčku.

„Mám výborné vztahy s Víťou Lavičkou i Zdeňkem Svobodou. Srníček, Jílek, to jsou také mladí trenéři, takže si hodně rozumíme. A Víťa chce užší spolupráci a větší provázanost mezi týmy, což je příjemné."

A možná se už blíží doba, kdy se také Michal Horňák osamostatní. „Třeba v létě jsem dostal jednu nabídku na hlavního trenéra z druhé ligy, ale pak to nedopadlo. Nic se neděje, jako trenér teprve začínám. Učím se od zkušenějších a jsem rád, že se můžu ve Spartě podílet na rozvoji velkých talentů."