Janů pamatuje spoluhráče na šachtě, sám lezl v mrazu po sloupech, a pak hrál fotbal

Přitom nebýt spoluhráče Zbyňka Hauzra, mohl by se příbramský rodák pyšnit i titulem nejstaršího hráče ligy. „Někdo musí být nejstarší,“ směje se Janů.

Pokud by pominul brankářské posty, je nejstarším borcem na ligových soupiskách. „Dlouhověkost musí mít člověk vrozenou. A je třeba mít štěstí, aby se člověku vyhýbala zranění. Nemám na sobě tolik svalů, které mohou praskat. Já měl za celou kariéru jedno těžké zranění, když jsem si přetrhnul vaz v kotníku a zlomil lýtkovou kost. Nemám operaci kolene, achilovky... Když se zraníte po třicítce, špatně regenerujete,“ předkládá recept na dlouhé trvání kariéry.

Ač je to k nevíře, nijak zásadně se neomezuje při jídle. „Přes týden se stravuji normálně. Samozřejmě si nedám dva dny před zápasem husu. Ale po utkání a v týdnu se můžu najíst absolutně normálně. Výdej je takový, že se nemusí člověk hlídat,“ je přesvědčený Janů, jemuž by figuru mnozí mladší spoluhráči mohli závidět.

„Mám výhodu, že od dvaceti držím stejnou váhu. Myslím, že je jedno, jestli si člověk dá steak nebo klobásu. Alespoň v mém případě to nehraje roli. Každý ví, co si může dovolit a kilogramy si hlídá. Jasně, nesmíte se cpát třeba klobásami pořád. Ale abych se bál, že mě někdo uvidí, jak si jí dávám a jedl ji proto potají doma... To je přece nesmysl,“ krčí rameny Janů a vzpomíná, v čem se jeho přístup za dvacet let kariéry změnil: „Chodím hodně na masáže a poctivě polykám všechny doplňky, které dostávám od masérů. Ve dvaceti jsem nevěděl, co je regenerace. Tehdy jsem z kabiny doslova frnknul. Teď jsem na tréninku s předstihem, zajdu si na masáž... Chovám se jinak.“

S fotbalem začínal v Příbrami. Na profesionální scénu skočil před dvaceti lety. Od roku 1998 hrál v Liberci, odkud odešel v srpnu 2010 do Ústí nad Labem, ale už o půl roku později byl zpět. „Po hostování v Ústí jsem si nemyslel, že zažiju ještě úspěch v podobě titulu. Všude se prosazují mladí. V sezónách před tou mistrovskou nevypadala situace dobře, nezdálo se, že dostanu šanci,“ přiznává.

Zkušenostmi je však pro Liberec nepostradatelný. „Když jsem začínal, ani ve snu mě nenapadlo, že vydržím tak dlouho. Ale fotbal mám rád a moc mě baví. Až nebude, hodím kopačky do Nisy a bude konec,“ tvrdí s úsměvem.

V Příbrami zažil dobu, kdy před tréninkem chodil do práce. „Dělal jsem na rozvodně jako elektromechanik, lezli jsme po stožárech. Vstával jsem v pět ráno, v šest nástup na šichtu. V minus osmi jsem byl třeba tři hodiny na sloupu. Fakt těžce vydělané peníze. Dnes už bych to dělat nechtěl. A ani nemohl, protože už bych to ani neuměl. Ale zažil jsem, co je práce, a proto si podmínek v Liberci fakt vážím,“ vypráví Janů. „Když mluvím s bývalými parťáky z vojny, většina nehraje už dva tři roky ani divizi. Jde si maximálně kopnout malý fotbálek.“

I proto jej často štve přístup mladých. „Snažím se držet kamarádský přístup, ale dnes si mladí po dvou zápasech myslí, že všechno umí. Chovají se, jakoby ligu hráli padesát let a měli padesát titulů. Když jsem začínal, musel mít mladý fakt kvalitu, aby se do sestavy dostal. A ke starším měl skutečnou úctu. Vždyť třeba v Příbrami ještě chodili kluci na šachtu.“

Od doby, kdy i hráči s profesionální smlouvou museli do práce, zažil ve fotbalové kabině mnoho proměn. „Někdy žasnu, co mladí do šatny přinášejí nebo hrají za písničky. Ještě, že máme dvě rádia a u masérů běží staré hity,“ culí se Janů.

Snil o Lize mistrů v libereckém dresu. Po mistrovském titulu v minulé sezóně však Severočeši neuspěli v kvalifikaci, následně vypadli i v předkole Evropské ligy a zbabrali podzimní část Gambrinus ligy.

„Protože jsme byli moc nažraní. Neměli jsme hlad, který je k výhrám v lize potřeba,“ má jasno Janů. Nyní už Liberec zase válí. Poslední zápas i s devětatřicetiletým kmetem v sestavě. „Chceme, aby byla sezóna úspěšná, což znamená vyhrát domácí pohár. Trofej by byla parádní odměnou, navíc bychom si zajistili místo v evropských pohárech,“ prozrazuje Janů, co je hnacím motorem nejzkušenějšího ligového hráče.

Všechny myšlenky upíná jen k fotbalu. Vždy na konci sezóny řeší budoucnost ve fotbalové kabině. Představu o osudu po kariéře nemá. „Nechci někde sedět. Netuším, co bych dělal v kanceláři. Lákalo by mě třeba trénování, ale nebyl čas si udělat licenci. Uvidíme, možností je dost,“ nechává si otevřená vrátka.