Přemohl leukémii, ale úspěchy Slavie nezažil. Jarolím je skvělý trenér, ale lidsky za odborností pokulhává, pronesl Koloušek

„Mladší spoluhráči mě pořád nabíjejí energií, cítím se mezi nimi skvěle. Ani fyzicky nezaostávám, tudíž dokud to jde, chci hrát," prohlásil borec, který s fotbalem začínal v Mladé Boleslavi. V městě aut se vyučil jako mechanik strojů a zařízení, ale při jeho fotbalových dovednostech bylo jasné, že tuzemská automobilka v něm oporu nezíská.

Koloušek v rámci ještě tehdy povinné vojenské služby odešel do pražské Dukly, která se kvůli finančním potížím spojila s Příbramí. V jednadvaceti zamířil ze středočeského města do Itálie, kde zakotvil v druholigové Salernitaně. Po roce slavil postup mezi italskou elitu, kde hrál jen rok. Následně okusil ještě druhou nejvyšší soutěž Apeninského poloostrova ve Fermaně.

„Lidé fotbalem v Itálii neskutečně žijí. Zájem fanoušků i médií je obrovský. Pokud se mužstvu daří, vynášejí hráče do nebes. Ale platí i opačný extrém. Byl jsem svědkem situace, kdy útočník za sto milionů korun nedal půl roku gól a dostal od fanouška takový pohlavek, až se hráči protočily panenky," vzpomínal s úsměvem Koloušek.

Po třech letech v Itálii se vrátil do rodné země. Stačil jediný rok a získal první titul v dresu pražské Sparty. „Když tehdy odešel do Dortmundu Tomáš Rosický, dostával jsem hodně prostoru. Ale když Ivana Haška nahradil Jaroslav Hřebík, zájem opadl," vyprávěl Koloušek.

Zamířil proto do Liberce, kde prožil báječné časy. S klubem ze severu Čech získal titul. „Před jedenácti lety se z titulu poprvé radoval mimopražský klub. Je obdivuhodné, že vyhráli ještě dvakrát. Jde o vizitku vedení tamního klubu s panem Karlem, který klubu vládne pevnou rukou a vše v Liberci funguje precizně," vysekl Koloušek poklonu Severočechům.

S krátkou zastávkou v Salernitaně zamířil v zimě 2004 zpod Ještědu do Slavie. Jenže v květnu 2004 mu lékaři diagnostikovali akutní leukémii. Ještě před koncem roku se však Koloušek vyléčil.

„Hned jsem se lékařů ptal, zda ještě někdy budu hrát fotbal. Jeden mi řekl, že ano. Upnul jsem se tudíž k fotbalu. Díky zaměstnancům Ústavu hematalogie a krevní transfúze v Praze jsem se uzdravil. Především zásluhou tamního primáře a sestřiček jsem se vrátil na trávník," klaněl se i s odstupem let Koloušek.

Prožíval tehdy těžké časy. „První chemoterapie mi daly zabrat. Kupodivu jsem však nepřestal mít chuť k jídlu, klidně jsem si dal svíčkovou. Podle doktorů hrálo velkou roli, že jsem byl trénovaný sportovec. A také jsem měl štěstí. Postihl mě typ leukémie, který se o patnáct let dříve nedal léčit," vypravoval Koloušek, jemuž byla obrovskou oporou rodina. „Každý den u mě byl někdo. Navíc chodili i tehdejší spoluhráči Radek Bejbl nebo Pavel Kuka, také bývalí spoluhráči z Liberce Honza Nezmar a Petr Johana nebo trenér Csaplár. Dostal jsem i hodně dopisů od fanoušků. Ještě víc mi pomohl pan Bradáč, který se zabývá léčitelstvím. Po telefonickém hovoru s ním jsem měl pocit, že to musí všechno dobře dopadnout. Poradil mi, jaké mám používat bylinky. Po nich jsem se cítil mnohem líp i po psychické stránce."

V průběhu jara 2005 se Koloušek vrátil na trávník v osmi ligových zápasech a těšil se na pokračování kariéry. Jenže ve Slavii narazil. „Trenér Jarolím, který mezitím vystřídal kouče Csaplára, mě tenkrát cíleně odepsal hned na začátku letní přípravy. Aniž dobře znal můj zdravotní stav, prohlásil, že po nemoci na první ligu nemám. Trochu ostřeji jsem se proti tomu v novinách ohradil a na soustředění ve Špindlerově Mlýně jsme se chytli. Skončilo to mým vyhazovem ze soustředění a následným nuceným odchodem ze Slavie. Pan Jarolím je sice skvělý trenér, ale lidská stránka za jeho odborností dost pokulhává. V tom mi čas dal za pravdu, podobně negativní zkušenost s ním udělalo po mně víc hráčů."

Po půlroce v Příbrami Koloušek odešel do Rakouska. U jižních sousedů prožil téměř pět let. Nejprve hrál rok a půl v Innsbrucku, následně tři sezóny v klubu Wienner Neustadt. „V Rakousku se mi moc líbilo. Ale i tam se dokázali příznivci pořádně rozzlobit. Kdybych dostal v Rakousku práci, hned bych se tam usadil. Hory člověka nabíjejí energií a setkává se tam se spoustou příjemných lidí, které těžký život stmeluje," vyprávěl Koloušek.

Před téměř dvěma lety se vrátil do Česka. Nejprve hrál rok v brněnské Zbrojovce. Minulý rok v létě však přesídlil do kádru nováčka z Jihlavy. „Loňské jaro v Brně považuju za malý zázrak. Je super, že se podařilo fotbal v městě zachránit," přemítal Koloušek, jehož jediným přáním je zachránit pro Jihlavu příslušnost k elitě. Cíl je téměř splněn.

Ač zatím na fotbalový důchod nemyslí, má jasnou představu, na co se vrhne po fotbale. „Těžko bych se mohl vrátit doma v Mladé Boleslavi do Škodovky jako mechanik strojů a zařízení. Nepohrdl bych trénováním, ale začal bych určitě od žáčků. Anebo bych se docela rád věnoval skautingu, myslím, že kontaktů mám docela dost," zamyslel se Koloušek.