Chceme jim ukázat, že nejsme ořezávátka, říká před bitvou s Plzní liberecký gólman Kovář

Je jich víc. Naposledy třeba zápasy s Udine, které jsme vyřadili. Teď přijde Plzeň, hned po ní v Evropské lize Freiburg. Pomalu každý zápas bude vrchol sezóny, protože i přes postup v Evropě chceme hrát nahoře taky v naší lize a udržet kontakt s nejlepšími.

Nemyslím si, i když Plzeň to takhle táhne už třetí sezónu a má s nabitým programem větší zkušenosti. Pro nás je to novinka. Plzeň má širší kádr. Když pošetří tři hráče, přijde tam z lavičky skoro stejná kvalita. Ale i my máme dobré mužstvo a už v předkolech jsme dokázali, že jsme schopni zvládat ligu i poháry. Během reprezentační pauzy jsme si odpočinuli, dobře jsme potrénovali a není důvod se bát.

Je to u nás v republice klub číslo jedna po všech stránkách. Jejich hra se mi líbí, mají obrovskou kvalitu, ale my jim chceme na hřišti ukázat, že nejsme žádná ořezávátka (úsměv).

Chytli jsme začátek a máme fantastickou partu. Jsme tým, kde jeden maká za druhého, a všichni táhneme za jeden provaz. Nejsme tady žádné velké hvězdy, ale do každého zápasu dáváme srdce.

Přesně tak. On je takový náš taťka. Pucuje nás i chválí. Všichni ho posloucháme, je to přirozená autorita a vůdce na hřišti i v kabině.

Po každém zápase chodíme na večeře a nestane se, že by někdo nešel. A i když máme volno, tak si s klukama často napíšeme a sejdeme se. Rozhodně to není tak, že bychom se měli vzájemně plné zuby a vídali se jen na trénincích. Zajdeme společně na oběd, na golf.

Už delší dobu. Teď se ke mně přidali další kluci jako Šural, Rabušic nebo Kušnír. Jen Radek Kováč nám vždycky říká, že s námi půjde až za dva roky, až pořádně potrénujeme. Zatím se jen chvástá (úsměv). Podívá se na naši hru a říká: Vypadá to dobře, ale ještě trénujte. Tak jsem na něj zvědavý...

Nechci se chválit, ale handicap mám nejlepší já, protože to hraju nejdelší dobu. Ale kluci mě rychle dohánějí, hlavně Šural do golfu šíleně spadnul.

V Liberci jsem si našel přítelkyni, dnes už manželku, a ta pochází z golfové rodiny. Koupil jsem si vybavení, začal jsem hrát, obešel jsem nějaké amatérské turnaje. Teď hraju druhým rokem.

Není tolik času. Mám jedenáctiměsíčního syna Honzíka a většinu času jsem s rodinou.

No jo. Před rokem jsem touhle dobou ještě chytal ve Varnsdorfu druhou ligu. Jenže v zimě odešel David Bičík a já dostal šanci. Jsem za to strašně rád. Udělali jsme třetí místo v lize, v téhle sezóně se nám taky daří. Užívám si to. Ale vím, že na sobě musím makat a přesvědčovat, že jsem ten pravý.

Byl jsem ze začátku kariéry hlavně na Moravě. Když jsem se ve Slovácku ve třiadvaceti zranil, neprodloužili mi smlouvu a já šel do třetiligové Hlavice. Odchytal jsem tam deset zápasů a koupil mě Liberec, což pro mě byl velký skok. Ale chytal jsem jen za rezervu a pak jsem hostoval v Ústí, kde jsem si odbyl premiéru v lize, na Žižkově a Varnsdorfu. Cesta to byla poměrně dlouhá, ale já pořád věřil, že se v lize chytím.

Chytal jsem druhou ligu v Kunovicích a jeden bývalý manažer mě oslovil, jestli bych to nechtěl zkusit. Já byl mladý, svobodný, tak jsem neváhal. Byl to klub FC Lamia. Se mnou tam šli ještě další dva čeští kluci. Jedním z nich byl David Helísek, který teď hraje ve Znojmě. Byla to pro nás dovolená u moře... Měli jsme postoupit do druhé ligy, což se nepovedlo. Ale byla to dobrá zkušenost. Udělal jsem pokrok v angličtině a aspoň umím něco kváknout...