Článek
Během zimní přestávky jste se v šestatřiceti letech rozhodl ukončit aktivní kariéru. Proč? Přemýšlel jsem o tom už od podzimu. Nemohl jsem se spolehnout na kolena a podávat výkony jako dříve. Musel jsem si více ulevovat v tréninku. Člověk si pak říká, jestli to má smysl. Měl jsem problémy s jedním kolenem, pak s druhým. Každou chvilku jsem měl natažené vazy. Pořád jsem to nosil v hlavě. Výpadky byly příliš časté.
Váhal jste hodně dlouho? Bylo třeba to řešit a v mém věku by si operace vyžádala půlroční pauzu. Nemělo smysl zabírat místo mladším v áčku ani v béčku. Navíc jsme se domluvili s vedením Sparty, že mohu dělat práci, která mě baví.
Usnadnila vám rozhodování možnost působit jako šéftrenér brankářů na Spartě? Určitě. I když ono to tak fungovalo vlastně už během podzimu, kdy jsem pomáhal trenérům v béčku. Troufám si tvrdit, že mohu dělat to, čemu rozumím. Navíc jsem s mladými kluky a v jejich kolektivu taky tak rychle nestárnete.
Co je náplní vaší práce? Jsem trenérem brankářů rezervního mužstva a čtyř dorosteneckých týmů. Moc mě to baví, máme tam hodně talentů. Chceme je vychovat pro ligu. Navíc jim to ještě pořád mohu ukázat v praxi, což je, myslím, velká výhoda.
Během aktivní kariéry jste vychytal osmadevadesát nul. Nelákala vás stovka? Během podzimu to byl jeden z důležitých motivů. Ale jsem soudný. Když nemůžete pořádně trénovat, nemůžete očekávat formu. Spíše by to bylo dílem náhody a štěstí. Ale nemám pocit, že bych skončil pod vrcholem a něčeho nedosáhl.
Jak hodnotíte kariéru, během níž jste nasbíral šest mistrovských titulů, hrál finále ME a v české lize dokonce vstřelil z penalty gól? Jakého úspěchu si nejvíc vážíte? Zisk titulu nebo poháru, okamžik, když jsem nad hlavu mohl zvednout vítěznou trofej, byl nádherný. Tenkrát byla větší konkurence než dnes. Největším úspěchem bylo bezpochyby finále mistrovství Evropy v Anglii v šestadevadesátém. To byla obrovská věc. Nikdo s tím nepočítal, ani jsme na to možná neměli mužstvo, přálo nám štěstí. Získali jsme českému fotbalu respekt.
Finále s Německem rozhodl zlatý gól Bierhoffa v prodloužení. Vzpomínáte na tu chvíli často? Hodně lidí se na to ptá. Tehdy jsme ve Wembley prohráli gólem, který dostanete jednou za život. A já ho zrovna dostal v nejdůležitějším utkání. Takový tečovaný míč... Kolikrát jsem si říkal, proč to neskončilo na tyči. Už jsem to strávil, ale hlavně zpočátku mě to žralo.
Po ME jste přestoupil do Španělska. Ale v La Coruni jste se nikdy neprosadil. Litoval jste někdy tohoto rozhodnutí? Asi bych to udělal znovu. Byla to volba s nejlepším vědomím. Když jsem se nechytil, tak jsem odešel na hostování do německého Kaiserslauternu. Tam jsem se zranil, ztratil osm měsíců a moje kariéra nabrala sestupnou tendenci. Přitom v přípravě jsem nastupoval pravidelně, trenér mi věřil. Ale v předposledním utkání před startem bundesligy mi útočník soupeře prošlápl koleno. Tam nastal zlom. Ale v La Coruni mě po zranění podrželi, přestože spousta lidí už mě odepsala.
Tehdy jste prožíval hodně těžké období. V Německu vás přece obvinili z dopinku, když vám lékař naordinoval prostředek se zakázanou látkou. Neléčil jsem se u klubového lékaře. Ale tomu doktorovi jsem výslovně říkal, že jsem sportovec, nebyla to moje vina. Svědomí jsem měl a mám čisté. Ale bylo to hodně nepříjemné. Dostal jsem stop na dva měsíce. Němci z toho udělali aféru.
Po návratu jste působil rok v Jablonci a pak přišel návrat na Spartu. Nečekal jste od letenského působení více? Odešel Petr Čech, Jarda Blažek měl našlápnuto do Štrasburku, ale nakonec zůstal. Myslel jsem, že to bude lepší. Nedostal jsem tolik příležitostí. Trenér Jarabinský vsadil na Michala Špita.
Nemáte při pohledu zpět pocit, že jste mohl dosáhnout více? Sbíral jsem úspěchy v první polovině kariéry. Vypadalo to optimisticky. Druhá půlka vyzněla tak nějak do ztracena, nevyšla podle představ. Ale já jsem se na to nevykašlal. Makal jsem a dřel, nic jsem nezanedbal.
V roce 1996 jste byl vyhlášen osmým nejlepším brankářem světa. O tři roky dříve jste se stal českým Fotbalistou roku. Neobralo vás rozhodnutí přestoupit do La Coruni o další individuální pocty? Pro mě byla hlavním motivem vítězství týmu, žádné osobní úspěchy. Za těmi jsem se nikdy nehnal. Tehdy jsem vlastně to domácí ocenění bral v klidu, že holt zrovna nezářil žádný útočník. Teď s odstupem už je to jiné. Říkám si: vždyť v tom roce jsem byl nejlepší.
Když jste skončil s aktivní kariérou, máte více volného času? Vždy jsem se těšil, že až jednou tahle doba přijde, tak budu mít mnohem více času na rodinu. Ve skutečnosti je to tak, že teď trávím více času na hřišti než jako hráč. Mám tréninky, o víkendech jezdím kluky sledovat. Časově je to horší. Ale manželka mě podpořila a já si svoji práci nemohu vynachválit.
Takže žádné lenošení na pohovce u televize? Někdy se tak přistihnu, ale kdyby to mělo být každý den, tak bych se ukousal nudou. Nejde se přece jen tak válet, to bych se vážně unudil. Proto je fajn, že jsem plynule přešel na novou práci, která mě naplňuje.
Domácí kutil z vás nebude? Když se něco kolem domku najde, tak se snažím to zvládnout sám. Teď mě čeká rekonstrukce, to se vyřádím. Asi to bude dost na nervy. Počítám, že půl roku možná rok nudu rozhodně neužiji.
Hřešíte teď víc než jako hráč, povyrazíte si častěji? Najde se něco, co si nyní s radostí dopřejete? Já jsem nikdy nebyl zastáncem nějakých diet, vždy jsem tvrdil, že všechno má svou míru. Byl jsem vychováván jako hráč v tom, že základem je kolektiv. Mužstvo spolu muselo vycházet. Takže jsme občas zašli posedět, aby se parta utužila. Nejvíc ze všeho se ale těším na rodinnou dovolenou. Bude to poprvé trošku jinak. Dosud se museli ostatní přizpůsobit mně, teď to bude naopak. Chystáme takovou větší akci, pojedou asi čtyři rodiny. Na to se fakt těším.
