Článek
Když jste v první lize před dvanácti lety začínal, co vám říkala Plzeň?
Vůbec jsem ji na fotbalové mapě nevnímal. Chvíli byla v první, chvíli ve druhé lize. Největší zážitek s Plzní byl, když na Spartě vyhrála 3:1 a zachránila se. Já jsem jí dal ten jediný gól.
Vzpomenete si na začátky ve Viktorii?
Když jsem přišel do Plzně, odjeli jsme na třídenní soustředění do Žinkov. Co si pamatuju, tak jsme chodili k okýnku, kde se vydávalo jídlo. A jedlo se na umělohmotných ubrusech.
Nyní jste na Maltě, sedíte v pětihvězdičkovém hotelu, hraje tu klavírista...
Na to dobré si lidé vždycky rychle zvyknou. Také si občas myslím, že je současný stav normální. Ale když se trochu zamyslím, vrátím se rychle na zem a rozpomenu se, jak to bylo dřív.
Jste v Plzni osmou sezónu, kontrakt máte na další 3 a půl roku. Deset let v jednom klubu, není to moc?
Já na to takhle nekoukám. Leckomu trvá fotbalový život deset let, ovšem já doufám, že můj bude trvat déle. Z Plzně se jen tak neodchází. Nemám důvod, jsem tu spokojený. Jde ale také o to, aby klub byl spokojený se mnou.
Evidentně je, když vám nabídl novou smlouvu.
Asi je vidět, že nějaké služby jsem Viktorce odvedl. Užívám si skvělou partu, ta je tady dlouhodobě, což je naše velká výhoda. Když si chce člověk psychicky odpočinout, pomůže mu, když stráví chvíli v šatně. Sedíte, posloucháte, pusu máte od ucha k uchu. Držíme spolu, někteří jsme kamarády na život a na smrt.
Měl jste někdy blízko odchodu do zahraničí?
Jednou ano. Bylo to ve stadiu, kdy jsem se měl rozhodnout. Stačilo říct ano a šel jsem. Vzhledem k tomu, co jsem zrovna v té době prožíval, jsem to utnul.
To byla doba, kdy vaše paní bojovala s rakovinou, které v prosinci 2015 podlehla. Už to přebolelo?
Nemyslím, že to někdy přebolí. Není to věc, se kterou bych se dokázal smířit. Pro někoho je možná rok dlouhá doba, pro mě určitě ne.
Bojovali jste společně. Věřil jste, že můžete vyhrát?
Snažil jsem se to vnímat optimisticky. Tak jsem nastavený, nerad prohrávám. Věřil jsem, že můžeme vyhrát.
Téčka do hlediště (pozn. - manželka se jmenovala Tereza) po vstřelení gólu posíláte stále...
Posílám je pořád. Je tak důležitá součást a zkušenost mého života, že na to nikdy nezapomenu. Pořád jsem smutnej.
Žijete nyní pro fotbal?
To jsem žil i dřív. Jenže nefunguje, že by se člověk upnul jen na jednu věc. Co když se vám přestane dařit? Budete se v tom plácat. Fotbal je můj život, ale poznal jsem, že to není všechno. Jsem dost realistický, abych se zasekl. Ničemu by to nepomohlo. A také vím, s ohledem na to, čeho jsem byl svědkem, že život se nedá naplánovat. Nekoukám proto daleko. Dívám se na momentální stav věcí. Chci hrát za Plzeň, chci s Plzní úspěchy. To je všechno, co mě zajímá.
