Článek
V tabulce extraligy se Sparta přetahuje o vedení se Zlínem. Právě na jeho ledě jste v úterý dokázali smazat tříbrankovou ztrátu. Věřil jste tomu za stavu 1:4?
Byl jsem přesvědčený, že to kluci nezabalí. Mužstvo si věřilo. Někdy cítíte, že se týmu nedaří a je dole. To ve Zlíně nebylo.
Sparta i Zlín prošly nedávno mezinárodní konfrontací. Někteří sparťané přitom říkali, jak se jim na Spengler cup nechce a nakonec z toho bylo finále. Proč?
V krátkodobých turnajích je důležité, aby družstvo zvládlo první zápas a nám se to proti Magnitogorsku podařilo. Podle mě měli Rusové v Davosu nejsilnější tým ze všech. To nás neuvěřitelně nakoplo. Díky tomu jsme prolomili letitou tradici nevyvedených Spengler cupů.
Říká se, že mužstva před play-off nevytahují trumfy. Máte také nějaká esa v rukávu?
Já tomu nevěřím. Tým musí být pořád v zápřahu. Trénujeme stejně v září jako v lednu a nebude to jiné. Hráči si zvyknou na určitou intenzitu a se stejnou musí v tréninku pokračovat.
Při vašem předchozím angažmá ve Spartě jste tvořili s Václavem Sýkorou rovnocennou dvojici. Teď je hlavní zodpovědnost jen na vás. Jsou to větší nervy?
Nervy jsou v každé pozici, od toho se člověk neoprostí. Já jsem sice za výsledky zodpovědný mediálně, ale v kabině jsme za to zodpovědní všichni. Ať jsem to já nebo hráč čtvrté pětky.
Jak byste charakterizoval svoje asistenty?
Chtěl jsem mít mezi asistenty sparťany. Leo Gudas to splňuje ve všech kritériích, navíc je bývalý obránce, což zapadalo do mých představ. S Marianem Jelínkem už se taky známe pár let. Co pro mě dělal v národním týmu, má na starosti i ve Spartě. Má svůj pohled na letní přípravu a přístup k hráčům během sezóny.
Spartě se v této sezóně vyhýbají dlouhodobější krize, berete to jako svou zásluhu?
Vidíte, já si přitom přečetl, že jsme prošli hlubokou krizí, kdy jsme ze čtyř zápasů ve dvou nebodovali. Určitým propadům, kdy nevyhrajeme dva zápasy v řadě, se asi nevyhneme, důležitější pro mě ale je, jak hrajeme.
Do vašich plánů mohou výrazně zasáhnout jednání o NHL.
Sleduji to každý den. Mluvím s lidmi, které jsem v Americe poznal při působení v NHL. Dívám se i na odbornější články na zpravodajských serverech. Novináři vždycky něco vyšťourají. Vůbec ale netuším, zda se začne v zámoří hrát. Asi to nevědí ani zástupci NHL nebo hráčské asociace. Myslím, že neblafují, když říkají, že netuší, jak to dopadne.
Nakolik by ublížil Spartě odchod hráčů z NHL?
To by ublížilo celé extralize. Ale s tím bychom se museli srovnat. Každý tým do soutěže šel s tím, že ti hráči můžou odejít v říjnu nebo listopadu.
Když se vrátíme k vaší reprezentační kapitole, co se vám vybaví při vzpomínce na čtvrtfinále mistrovství světa proti USA?
Ta deka, která na nás ležela. Od rána bylo něco špatného ve vzduchu. Padnul na nás stín. Američany naopak osvítil duch svatý. Do té doby jsme přitom všechny soupeře přehrávali a měli lehké nohy. Na sentiment ale není moc času, i když vracet se k tomu určitě ještě budu. O to víc jsem byl rád, že nároďák dokázal na Světovém poháru hrát fantastický hokej ve Švédsku i v Kanadě.
Dostaly se k vám po šampionátu negativní reakce fanoušků?
Těch zlostných bylo nepatrné procento. Mnohem víc negativních mailů a dopisů mi chodí coby trenérovi Sparty. Pražáky a Spartu obzvlášť spousta lidí nemá rádo. To je taková tradice, ale nebrečím kvůli tomu. Po mistrovství světa jsem dostal hodně dopisů, které mě naopak nesmírně potěšily a mám je schované.
Udělal byste dnes něco zásadního jinak?
Když jsme proti Američanům vybírali hráče na nájezdy, tak jsme volili ty, kterým se dařilo. Dopita jel penaltu, protože odehrál fantastické utkání a věřil si. Trefili jsme dvě tyčky. Možná bych z dnešního pohledu na nájezdy vyměnil jednoho, dva hráče. Třeba i nominace by byla trochu jiná. Vláďa Růžička si zase vezme hráče, které jsem nevybral, ale to je zkrátka vývoj. Tým je živý organismus. Když to řeknu obrazně, někdo se narodí, jiný umře, ale jde se dál. Kdyby bylo mistrovství o týden dřív nebo později, tak mužstvo vypadá taky úplně jinak.
Mrzely vás třeba reakce Židlického nebo Malíka, které jste v nominaci opomenul?
Nejhorší věc, kterou můžete udělat, je řešit to přes noviny. Byl bych rád, kdyby se ti hráči obrátili nejdřív na mě, abychom si to vyříkali. Ke každému hokejistovi, kterého jsem nenominoval, mám svojí story. Nechci to moc rozpitvávat, je to citlivá věc, ale v jediném případě nemám černé svědomí. Ani u těch hráčů, kteří se pak ozvali.
Jste proslulý pečlivou přípravou na zápas, nemyslíte, že vás to někdy až příliš svazuje? Nemáte chuť si někdy zápas prostě z voleje odkoučovat?
Někdy to taky dělám. Občas funguje, když se jednotlivé lajny pravidelně střídají. A není třeba k tomu nic vymýšlet. Na druhou stranu je dobré třeba v začátku zápasu soupeře zbrzdit a dát mu najevo, že znáte jeho přednosti a víte, jak je eliminovat.
Se zlatou érou českého hokeje jsou spojováni jako trenéři především bývalí úspěšní reprezentanti Hlinka a Augusta. Cítil jste na reprezentační střídačce jako svůj handicap, že jste nehrál hokej na té nejvyšší úrovni?
Okolí mi to dávalo pocítit. Tlak je větší. Každou pozici jsme si ale musel tvrdě vydobýt. Ať u národního mužstva, ve Spartě nebo v Americe. V zámoří se na to ale kouká úplně jinak. Ze třiceti trenérů v NHL jich je osm na tom stejně jako já. A nikdo se nad tím nepozastavuje. U nás je ovšem móda o tom mluvit. Spíš mě to ale zdravě nastartuje, než bych se tím zatěžoval.
Ale ty hlasy k vám bezpochyby doléhají.
Když mě vzal Luděk Bukač, který celou zlatou éru českého hokeje odstartoval, jako asistenta v roce 1996 do Vídně, tak jsem se snažil dělat na sto procent úkoly, které po mě žádal. Později s Ivanem Hlinkou jsme si rozdělili role, které nám vyhovovaly. Ivan chtěl koučovat a říkal: "Ty si dělej všechno ostatní!" Takže jsem měl odpovědnost za tréninky, rozbory soupeře. V těchle pozicích jsme se cítili oba silní a nežárlili na sebe. Proto jsem si později jako kouč reprezentace vzal k sobě Vláďu Růžičku a Tondu Stavjaňu, abychom se doplňovali.
V tomto týdnu by právě Ivanu Hlinkovi bylo pětapadesát.
Chybí mi. Dřív to člověk bral samozřejmě, že tu je se mnou. A najednou nikdo nevolá: "Kde seš? Jak to, že ještě nejedeš?" Ivan mě dokázal do spousty věcí včetně golfu zbláznit. Když jsem neměl parťáka, tak jsem mu volal z Mariánských Lázní, aby si přijel z Litvínova zahrát. On se zeptal: "Prší tam?" Já řekl, že ne a za hodinu tam byl. Lilo jak z konve, odehráli jsme dvě jamky a jeli domů. Den předtím, než měl nehodu, jsme byli spolu na golfu, zašli jsme na večeři. Když jedu do Varů a odpaluji míček, tak tam Ivana prostě vždycky vidím.
Kdo vám teď v krizových momentech nejvíc pomůže?
Jsem šťastně ženatý, mám rodinu a jsem v jejím prostředí moc spokojený.
Strávil jste hodně let v cizině, je něco na Češích, co vám hodně vadí.
Mě je v Česku dobře a lidi mi tady vyhovují. To co mi vadí, není tak siné, abych odsud odcházel. Ale štve mě třeba nedůslednost, nedodržení slova, pohodlnost. S tím pak souvisí ten nepořádek na ulicích. Ne že by něco nebylo proveditelné, ale někdo to odflákl. V tom je třeba Amerika pravým opakem.
Máte kromě hokeje a golfu ještě na něco čas?
Čtu odbornou literaturu. Snažím se spoustu věcí z jiných oblastí přenášet do hokeje. S manželkou vyrážíme na koncerty a do divadla. Prvního ledna jsme třeba byli v Národním divadle na Libuši a ta opera měla obrovskou sílu. Člověk si přitom uvědomí, že má kořeny, historii, cítíte tu kontinuitu. V tom zase mají Američané smůlu.
Co přenesete do hokeje z opery?
Třeba právě historickou kontinuitu. Hokej a Sparta tu přece mají také ohromnou tradici.
Čeho tedy chcete se Spartou letos dosáhnout?
Myslím, že veřejnost to vidí jednoznačně. Jako mužstvo taky víme, kam se chceme dostat.
