Hašek: Se starými betony z garáže jsem měl životní play-off

V mých letech se o tom takhle těžko přemýšlí. Rád bych si to v budoucnu někdy zopakoval, ale neumím odhadnout, kolikrát budu ještě mít tu možnost.

Neřekl bych životní sezóna, ale v každém případě jsem zažil životní play-off.

V extralize je sice o kolo míň, ale co se týká mých výkonů a stabilní formy... Z těch třinácti zápasů v letošním play-off jsem dostal snad jeden blbej gól a moje výkony, nebojím se říct, patřily do skupiny těch životních. Zažil jsem triumf Detroitu, měl jsem i vynikající play-off v Buffalu, ale letos v Pardubicích to opravdu bylo výjimečné, včetně dvanácti výher v řadě.

Věděl jsem, že má něco do sebe. Nejen z hlediska individuálních schopností hráčů, ale mně se líbilo, jak to vypadalo v kabině. Spousta maličkostí mi říkala, že máme na ten triumf, a způsob, jakým jsme k tomu přistupovali, ze mě dělal optimistu. Třeba to bezprostřední nadšení, kdy kluci po zápase tancovali, k čemuž já jsem se teda nepřidával (usmívá se).

Já se hodně bál, abych se dal do kupy a vrátil se ve formě. Doktor tvrdil, že pauza bude čtyři až šest týdnů. Já si v duchu říkal: No, jen aby... Nakonec to bylo sedm.

Pro mě to mělo i výhody. Měl jsem čas na přemýšlení. Nechci říkat, že nové betony, které jsem měl, zavinily moje zranění, ale já se na nich cítil hrozně nestabilní. Neměl jsem rovnováhu, špatně se mi vykrývala místa u tyček. Tak jsem se rozhodl, že se vrátím ke starým betonům. Vytáhl jsem je z garáže a od prvního tréninku jsem věděl, že jsem jiný gólman.

Daleko víc jsem si s nimi začal věřit. Sice jsem o té změně přemýšlel hned na začátku, ale pak jsem si řekl, je to dlouhá doba, zvyknu si. Nakonec to bylo jinak...

Postupně se to vytrácelo... Já to místo nahříval i během přestávek, maséři za mnou chodili po rozbruslení. Když byla v Litvínově komerční pauza, tak maséři přiběhli taky (směje se). Tři neděle jsem na to ještě myslel, ale postupně už míň a míň.

Mám to geneticky dané, že váhu docela držím, ale kdybych třeba s 85 kily padal na led a vstával, tak by šlo o daleko větší nápor na klouby. S nějakou dietou to ale nepřeháním. Když jsme měli v kabině svíčkovou, tak jsem si taky dal čtyři knedlíky. Nebo gulášek. Jednou za měsíc jsem šel třeba i do McDonaldu. Ale řeknu to takhle: Když mi bylo dvacet a měl jsem v deset večer hlad, tak jsem si šel dát dva chleby se šunkou, dneska jogurt. Abnormální odříkání to ale nebylo. Když se šlo na pivo, taky jsem si dal. Netyranizoval jsem se.

Já s ním naprosto souhlasím. Zápas samotný je v pohodě, každý si chce zahrát a vyhrát. Ale vás musí bavit i ta příprava. Když jsem dvakrát končil s hokejem, tak jsem si říkal, chce se mi pořád ještě připravovat a tvrdě trénovat? A když jsem neměl motivaci, tak to prostě nešlo. Když chce člověk hrát, musí vědět, proč se v létě snažit. Třeba si i zanadávat, ale vědět, že to k něčemu je. Navíc mě drží i soutěživost a motiv k návratu byl pokaždé stejný: chtěl jsem, aby mě naplňoval hokej.

V naší lize to nepřipadalo vůbec v úvahu. I když teď bydlím v Praze, tak ten vztah k Pardubicím a k tomu stadiónu, to by nic nepřebilo.

Třeba současný spoluhráč Buchtele, já mu říkám Buchta, tak ten s mým synem chodil v Pardubicích do třídy. To je asi unikát. S Míšou i hráli hokej, já na ně chodil koukat a Buchta tehdy nepatřil k těm úplně nejlepším...

Zatím ne. V šedesáti třeba řeknu něco jiného. Cítil jsem se jako jeden z těch kluků. Sice si ke stolu nesednu k těmhle dvacetiletým u večeře, ale v kabině vám to ani nepřijde. Když jsem v šestnácti začínal v lize, hráli ještě Bezdíček, Koďousek a těm jsem si troufl něco říct až tak druhým rokem. Dneska už to tak není.

Je to pěkný pocit, když tam deset kluků blázní v kabině. To bylo po každé výhře. Mít kolem sebe takové nadšení je fantastické.

Nevadí mi to. Někdy mi ale chybí, že nemůžu být ten, který dá toho góla. Můžu jim zabránit, jasně, ale když prohráváme, tak to nemůžu srovnat. Spíš jen zvýraznit, že prohráváme...

Určitě jo. To začalo na zájezdu, kam jsme jeli čtrnáct hodin autobusem a během čtyř dnů jsme odehráli tři zápasy. Měli jsme náročný trénink, přijeli jsme a někteří hráči dostali pokuty kvůli subjektivním názorům někoho: On se málo vracel, on udělal faul. Nebudu říkat kdo, ale to mě hrozně rozpálilo, protože my jsme tam makali. Hráli jsme někde v patnácti stech metrech nadmořské výšky. Ty pokuty mi přišly ujeté.

Protože jsem měl z mužstva od začátku dobrý pocit, a tohle mě štvalo. Takže jsme si k tomu sedli, ale ta kauza ještě měsíc dva pokračovala. Měli jsme schůzky s vedením, vyměňovali jsme si dopisy. Napětí panovalo do listopadu. To, co jsme chtěli, tedy podepsání nějakého dokumentu, to se nestalo, ale až do konce sezóny už nikdo z nějakého subjektivního důvodu pokutu nedostal.

To bylo hodně důležité. Mladí věděli, že po nich chci, aby makali naplno, ale že se nemusí bát, když udělají chybu, že budou pokutovaní. Pro atmosféru to bylo nesmírně důležité. Samozřejmě nějaké pokuty ještě padly, ale to bylo za pozdní příchody na trénink a podobně.

Já se hrozně rád dívám na filmy jako Rocky nebo Hra snů s Costnerem, kde hraje nadhazovače Tigers. To mě inspiruje. Když se člověk vrací, tak se nesmí ničeho bát. Musíte mít touhu a jít si za tím. Nesmí vás nic svazovat.

Volal jsem mu před měsícem, nechával mu vzkaz. Nevím, co dělá. Asi mu budu muset zavolat já. Ale z Ameriky jsem měl hodně telefonátů po zisku titulu. Manželce gratulovala spousta lidí. Kamarád mi četl, že dokonce i v New York Times vyšla o mně zpráva.

Už jsem obrněnější proti těm extrémům. Jak se někdo dostane na titulní stránky bulváru v dobrém světle, tak má garantované, že tam bude dřív nebo později vykreslen negativně.

Napsala se tehdy spousta lží. Já chtěl mít klid od všeho a ono se to otočilo proti mně. Nebudu se ale vymlouvat, udělal jsem chybu. Je to možná fráze, ale člověk se poučil.

Úplně jiný ne. Ale jistější, vnitřně silnější.

Chci se věnovat golfu, jezdit na kole, třeba si zahraju i volejbal. Čtrnáct dnů u moře určitě ležet nebudu, nejsem ten typ.