Rubriky:

Tipsport extraliga

Hašek: Se starými betony z garáže jsem měl životní play-off

4. května 2010 13:04

Hlavním mužem pondělního večera při vyhlašování ankety Hokejista extraligové sezóny 2009/10 byl pardubický brankář Dominik Hašek. Pětačtyřicetiletý gólman posbíral tři ocenění včetně trofeje pro nejlepšího hráče uplynulé sezóny. "Neřekl bych, že jsem prožil životní sezónu, ale v každém případě životní play-off," řekl Hašek v rozhovoru pro Právo.

 

Petr Sznapka, ČTK

Roman Čechmánek získal Cenu Práva pětkrát za sebou, troufáte si ho napodobit?

V mých letech se o tom takhle těžko přemýšlí. Rád bych si to v budoucnu někdy zopakoval, ale neumím odhadnout, kolikrát budu ještě mít tu možnost.

Řada gólmanů převzala trofej po doslova životní sezóně. Možná je to troufalá otázka, ale je to tak i u vás?

Neřekl bych životní sezóna, ale v každém případě jsem zažil životní play-off.

Vážně? I ve srovnání s těmi, které skončily triumfem v NHL?

V extralize je sice o kolo míň, ale co se týká mých výkonů a stabilní formy... Z těch třinácti zápasů v letošním play-off jsem dostal snad jeden blbej gól a moje výkony, nebojím se říct, patřily do skupiny těch životních. Zažil jsem triumf Detroitu, měl jsem i vynikající play-off v Buffalu, ale letos v Pardubicích to opravdu bylo výjimečné, včetně dvanácti výher v řadě.

Vy jste mužstvu hrozně věřil, z čeho to vyplývalo?

Věděl jsem, že má něco do sebe. Nejen z hlediska individuálních schopností hráčů, ale mně se líbilo, jak to vypadalo v kabině. Spousta maličkostí mi říkala, že máme na ten triumf, a způsob, jakým jsme k tomu přistupovali, ze mě dělal optimistu. Třeba to bezprostřední nadšení, kdy kluci po zápase tancovali, k čemuž já jsem se teda nepřidával (usmívá se).

Bylo pro vás podzimní svalové zranění tím nejkritičtějším momentem sezóny? V tu chvíli si spousta lidí řekla: Aha, tak už to přišlo, Hašek se zranil a je konec...

Já se hodně bál, abych se dal do kupy a vrátil se ve formě. Doktor tvrdil, že pauza bude čtyři až šest týdnů. Já si v duchu říkal: No, jen aby... Nakonec to bylo sedm.

Cítil jste v tu dobu kolem sebe nedůvěru?

Pro mě to mělo i výhody. Měl jsem čas na přemýšlení. Nechci říkat, že nové betony, které jsem měl, zavinily moje zranění, ale já se na nich cítil hrozně nestabilní. Neměl jsem rovnováhu, špatně se mi vykrývala místa u tyček. Tak jsem se rozhodl, že se vrátím ke starým betonům. Vytáhl jsem je z garáže a od prvního tréninku jsem věděl, že jsem jiný gólman.

Takže za pardubický titul mohou i kouzelné betony z garáže...

Daleko víc jsem si s nimi začal věřit. Sice jsem o té změně přemýšlel hned na začátku, ale pak jsem si řekl, je to dlouhá doba, zvyknu si. Nakonec to bylo jinak...

Na zraněný sval už jste nemyslel?

Postupně se to vytrácelo... Já to místo nahříval i během přestávek, maséři za mnou chodili po rozbruslení. Když byla v Litvínově komerční pauza, tak maséři přiběhli taky (směje se). Tři neděle jsem na to ještě myslel, ale postupně už míň a míň.

Je skoro zázrak, že v pětačtyřiceti vypadáte jako jogín. Jak to děláte?

Mám to geneticky dané, že váhu docela držím, ale kdybych třeba s 85 kily padal na led a vstával, tak by šlo o daleko větší nápor na klouby. S nějakou dietou to ale nepřeháním. Když jsme měli v kabině svíčkovou, tak jsem si taky dal čtyři knedlíky. Nebo gulášek. Jednou za měsíc jsem šel třeba i do McDonaldu. Ale řeknu to takhle: Když mi bylo dvacet a měl jsem v deset večer hlad, tak jsem si šel dát dva chleby se šunkou, dneska jogurt. Abnormální odříkání to ale nebylo. Když se šlo na pivo, taky jsem si dal. Netyranizoval jsem se.

Když nedávno končil s kariérou Robert Reichel, tvrdil, že ho hokej pořád baví, ale už se mu nechce do přípravy. Mentální i fyzické. Jak to máte vy?

Já s ním naprosto souhlasím. Zápas samotný je v pohodě, každý si chce zahrát a vyhrát. Ale vás musí bavit i ta příprava. Když jsem dvakrát končil s hokejem, tak jsem si říkal, chce se mi pořád ještě připravovat a tvrdě trénovat? A když jsem neměl motivaci, tak to prostě nešlo. Když chce člověk hrát, musí vědět, proč se v létě snažit. Třeba si i zanadávat, ale vědět, že to k něčemu je. Navíc mě drží i soutěživost a motiv k návratu byl pokaždé stejný: chtěl jsem, aby mě naplňoval hokej.

Kdyby o vás Pardubice nestály, jinam už jste se opravdu nechystal?

V naší lize to nepřipadalo vůbec v úvahu. I když teď bydlím v Praze, tak ten vztah k Pardubicím a k tomu stadiónu, to by nic nepřebilo.

Moc hokejistů nezažije, aby z jejich dětí za dobu aktivní kariéry vyrostli dospělí lidé...

Třeba současný spoluhráč Buchtele, já mu říkám Buchta, tak ten s mým synem chodil v Pardubicích do třídy. To je asi unikát. S Míšou i hráli hokej, já na ně chodil koukat a Buchta tehdy nepatřil k těm úplně nejlepším...

Karel Gott vám při oslavách titulu zpíval písničku s textem: „Být stále mlád, to bych si přál“, je tedy něco, co těm mladým závidíte?

Zatím ne. V šedesáti třeba řeknu něco jiného. Cítil jsem se jako jeden z těch kluků. Sice si ke stolu nesednu k těmhle dvacetiletým u večeře, ale v kabině vám to ani nepřijde. Když jsem v šestnácti začínal v lize, hráli ještě Bezdíček, Koďousek a těm jsem si troufl něco říct až tak druhým rokem. Dneska už to tak není.

Hrajete pořád i kvůli kontaktu s mladší generací? Hokej na vás vlastně působí jako elixír mládí.

Je to pěkný pocit, když tam deset kluků blázní v kabině. To bylo po každé výhře. Mít kolem sebe takové nadšení je fantastické.

Chytáte už téměř čtyřicet let, neomrzel vás pocit samoty v brankovišti?

Nevadí mi to. Někdy mi ale chybí, že nemůžu být ten, který dá toho góla. Můžu jim zabránit, jasně, ale když prohráváme, tak to nemůžu srovnat. Spíš jen zvýraznit, že prohráváme...

Ještě než sezóna pořádně začala, vstoupil jste dost razantně do kauzy klubových pokut. Byl to také důležitý faktor, aby se atmosféra pročistila hned zkraje ročníku?

Určitě jo. To začalo na zájezdu, kam jsme jeli čtrnáct hodin autobusem a během čtyř dnů jsme odehráli tři zápasy. Měli jsme náročný trénink, přijeli jsme a někteří hráči dostali pokuty kvůli subjektivním názorům někoho: On se málo vracel, on udělal faul. Nebudu říkat kdo, ale to mě hrozně rozpálilo, protože my jsme tam makali. Hráli jsme někde v patnácti stech metrech nadmořské výšky. Ty pokuty mi přišly ujeté.

A vložil jste se do toho.

Protože jsem měl z mužstva od začátku dobrý pocit, a tohle mě štvalo. Takže jsme si k tomu sedli, ale ta kauza ještě měsíc dva pokračovala. Měli jsme schůzky s vedením, vyměňovali jsme si dopisy. Napětí panovalo do listopadu. To, co jsme chtěli, tedy podepsání nějakého dokumentu, to se nestalo, ale až do konce sezóny už nikdo z nějakého subjektivního důvodu pokutu nedostal.

A mladí viděli, že jste se jich zastal.

To bylo hodně důležité. Mladí věděli, že po nich chci, aby makali naplno, ale že se nemusí bát, když udělají chybu, že budou pokutovaní. Pro atmosféru to bylo nesmírně důležité. Samozřejmě nějaké pokuty ještě padly, ale to bylo za pozdní příchody na trénink a podobně.

Uvědomujete si, že váš hokejový příběh má hollywoodské parametry? Většinou jste se vracel jako vítěz, ať už pro Stanley Cup, nebo teď pro extraligový titul...

Já se hrozně rád dívám na filmy jako Rocky nebo Hra snů s Costnerem, kde hraje nadhazovače Tigers. To mě inspiruje. Když se člověk vrací, tak se nesmí ničeho bát. Musíte mít touhu a jít si za tím. Nesmí vás nic svazovat.

Co starý parťák z Detroitu Chris Chelios. Už se ozval?

Volal jsem mu před měsícem, nechával mu vzkaz. Nevím, co dělá. Asi mu budu muset zavolat já. Ale z Ameriky jsem měl hodně telefonátů po zisku titulu. Manželce gratulovala spousta lidí. Kamarád mi četl, že dokonce i v New York Times vyšla o mně zpráva.

Stejně jako po Naganu jste veleben, ale dochází vám sinusoida vaší popularity? Prázdninový incident v roce 2002 při inline hokeji vás v Česku hodně poškodil.

Už jsem obrněnější proti těm extrémům. Jak se někdo dostane na titulní stránky bulváru v dobrém světle, tak má garantované, že tam bude dřív nebo později vykreslen negativně.

Bylo to pro vás nejhorší životní období?

Napsala se tehdy spousta lží. Já chtěl mít klid od všeho a ono se to otočilo proti mně. Nebudu se ale vymlouvat, udělal jsem chybu. Je to možná fráze, ale člověk se poučil.

Je tedy Dominik Hašek z roku 2010 jiný než ten třeba před osmi lety?

Úplně jiný ne. Ale jistější, vnitřně silnější.

Čeká vás rozhodování, co v příští sezóně, ale co budete dělat do té doby?

Chci se věnovat golfu, jezdit na kole, třeba si zahraju i volejbal. Čtrnáct dnů u moře určitě ležet nebudu, nejsem ten typ.

Gólmanova sezóna v datech
21. dubna 2009: Oficiálně oznámil návrat do Pardubic.
22. června 2009: Poprvé trénoval se spoluhráči, většinu neznal.
7. srpna 2009: Vychytal čisté konto při poháru ve Vrchlabí.
9. září 2009: První ligový zápas proti Zlínu prohrál na nájezdy.
25. října 2009: Při duelu v Budějovicích si poranil svalový úpon.
23. prosince 2009: Po zranění se vrátil vítězstvím v Kladně.
7. února 2010: Udržel premiérovou nulu doma proti Slavii.
8. února 2010: Měl řeč nad rakví svého prvního agenta Henyše.
16. března 2010: Play-off začal domácí prohrou s Třincem.
22. dubna 2010: Po sérii 12 vítězství zvedl nad hlavu pohár.
Martin Kézr, Marek Burkert, Sport.cz, Právo

Zrušit


Časová osa: Tipsport extraliga

Filtr článků - Tipsport extraliga


Podsekce:

       
  • Souhrn
  • Výsledky
  • Tabulky
  • Kalendář

Načítám data
Vyčkejte prosím, načítám data..