Článek
Dá se nějak vyjádřit, čím teď procházíte?
Těžko. Je to prostě hrozný. Nedá se to vyslovit. Já měl k tátovi hodně blízko, byl fantastickej a vždycky tam pro mě byl. Je to těžký, ale musím jít v jeho stopách a vychovávat své děti, jak on vychovával nás s bráchou. Teď na pár dnů musím odjet do Čech, abych všechno stihl. Budu pryč na dva zápasy, musím vyřídit nezbytné věci.
V klubu vám vyšli hodně vstříc...
Byli fantastičtí. Je tam plno lidí, kteří si prošli stejnými věcmi. Těžké je, že to přišlo zrovna v tenhle čas, kdy bojujeme ve Stanley cupu, ale to si člověk nevybere. Není to nikdy jednoduchý.
Nehrál jste už ve čtvrtek první zápas série s Montrealem. Taková byla domluva s koučem Stevensem?
Bylo to čistě rozhodnutí trenéra, já mu do hlavy nevidím. Sice jsem říkal, že jsem připravený hrát, ale on se rozhodl jinak. Říkal, že mám plno jiných věcí na starosti, že tomu rozumí a nechá mě odpočinout. Nebudu se v tom už šťourat.
Hokej by vás v těžkých chvílích mohl přivést na jiné myšlenky.
Určitě. Člověk zapomene v zápase na všechny ty věci, co se mu honí hlavou a čím prochází. Mám šanci hrát play-off a něco vyhrát, což samo o sobě je super. Je to ale přece jen něco jiného, když s týmem bojujete celý rok o play-off a vybudujete si nějakou pozici. Po odchodu z Los Angeles jsem měl jen krátkou dobu na to se s nimi sehrát.
Hrát o Stanley cup se vám ale za 15 let, co působíte v NHL, poštěstilo jen čtyřikrát, takže vnímáte tu sváteční chvíli?
Máte pravdu. Bojovat o Stanley cup je něco nádhernýho. Dostat se do play-off po 80 zápasech a procházet sériemi, kde se musí vyhrát čtyři zápasy, to je bomba!
Teď bojujete ve 2. kole o finále Východní konference s Montrealem. Máte na něj?
Toho snu se pořád držíme. Montreal má taky výborný mančaft, bude záležet na maličkostech.
V úvodní sérii s Washingtonem bylo takovou „maličkostí“ uhlídat nejlepšího střelce základní části Rusa Ovečkina.
Ze začátku opravdu nedal tolik gólů. Šli jsme na něj dobře, potom se ale trošku rozehrál a něco mu tam napadalo. Rozdíl byl nakonec v gólmanech, náš Biron toho chytil víc a to rozhodlo sérii.
Máte rodinu. Byl pro vás únorový přesun z Los Angeles do Philadelphie bezproblémový?
Nikdy nevíte, jak se s tím srovnají děti, ale měli jsme štěstí. Děti se ve škole perfektně aklimatizovaly. Bydlíme blízko manželčiny sestry, takže ona nám hodně radila. Byl jsem docela překvapený, jak to prošlo lehce, protože není legrace se stěhovat.
Měl jste v tom shonu čas sledovat český hokej?
Přál jsem libereckým Bílým Tygrům a Českým Budějovicím, aby se dostali do finále, dres obou těchto celků jsem oblékal. Bohužel to nevyšlo, stejně nevím, komu bych pak držel palce... Jinak fandím hlavně klukům, s kterými jsem hrál. Jsem rád, že to ve Slavii vyšlo Jardovi Bednářovi, jehož táta měl také zdravotní problémy. Doufám, že se to všechno srovnalo.
Je vám sedmatřicet, nepřemýšlíte už o návratu do Česka? Vaše jméno padalo právě v souvislosti s Libercem.
Nevím. Dokončím sezónu a nechám si to projít hlavou. Ale chci ještě hrát hokej, mám v sobě ještě dost velký zápal pro hru.
Nominace na Bill Masterton Trophy za oddanost hokeji ve vašem případě vážně sedí.
Hokej miluju, investoval jsem do něj hodně času, energie, mám nějaké znalosti a zkušenosti a myslím, že bych mohl ještě nějaké věci předvést.
V Montrealu je momentálně český národní tým na tréninkovém kempu. Jak se s odstupem času díváte na svou poslední reprezentační zkušenost, myslím to překvapivé vyřazení z kádru před mistrovstvím světa v Praze 2004?
Neberu to jako křivdu, ale naštvala mě komunikace s trenérem. Nejsem osmnáctiletý kluk, aby mě tam Lener zavolal na dva přípravné zápasy a já přitom tahal z Los Angeles do Prahy celou rodinu a spěchal, abych byl co nejrychleji u týmu. Stačilo mluvit férověji, kdyby mi na rovinu řekl, co se mnou zamýšlí, tak by se svět nezbořil...
Jste ještě pořád naštvaný?
Nejsem naštvanej na český hokej, na kluky, na tým, ale na tu komunikaci. To mi úplně vyrazilo dech. Snad jsou už u reprezentace teď jiní lidé a třeba to dělají líp.
