Článek
Vybavíte si první olympiádu, kterou jste sledoval v televizi?Takhle zhurta na to jdete... To už si ale nevzpomenu. Vím, že jsem měl hodně rád skoky na lyžích, ty mě bavily. Ale jestli to bylo na olympiádě, to si teda nevybavím. Asi až Nagano byla první olympiáda, kterou jsem prožíval fakt hodně.
Takže jste vstával v pět ráno jako zbytek republiky?My měli v té době turnaj. Byli jsme s reprezentační šestnáctkou někde v Náchodě a tam jsme na to s klukama koukali. Ale abych si to vybavil úplně do detailu...
Na Staroměstské náměstí jste za hokejisty nevyrazili?To ani nešlo. My měli tréninky a zápasy, takže na to nebyl čas.
Nějaký výjimečný zážitek spojený s Naganem z vás tedy nevypáčím?Od té doby jsem ty sestřihy a góly viděl mockrát. To bych ale musel hodně lovit v paměti, abych si vzpomněl, co přesně jsem dělal.
Když jste byl na své první olympiádě ve Vancouveru, cítil jste, že je to něco víc než mistrovství světa?Já nevím, jestli ‚víc' je to správné slovo. Pro mě je ale maximum zahrát si na olympiádě. To je na tom to speciální, že potkáváte ostatní sportovce, můžete sledovat naživo jejich závody.
Z NHL jste zvyklý na určitý komfort, takže vám nevadí koncentrace takového množství sportovců na jednom místě?To je spíš na olympiádě to nejlepší, já s tím nemám problém.
Štvalo vás hodně, že ve Vancouveru před čtyřmi lety to byl spíš propadák?Věřili jsme, že se můžeme dostat dál. Ale když se na to podíváme zpětně, tak jsme ve čtvrtfinále dostali blbej gól vlastně z ničeho. My naopak nebyli schopni nějaký vstřelit. K semifinále nám chyběl kousek, ale na druhou stranu jsme měli v osmifinále velký problém porazit Lotyše. V tom to bylo zvláštní.
Překvapilo vás, že trenér Hadamczik vám teď svěřil kapitánské céčko? Musel jste si promýšlet, zda na to kývnout?Trenér mi oznámil, že by prostě chtěl, abych byl kapitán, a tak jsem to bral. Není proč se rozmýšlet, pokud to trenér tak chce. Některým klukům to třeba nevyhovuje, ale pro mě se s tím céčkem na dresu nic nemění.
V reprezentaci jste pod Hadamczikem odehrál šest mistrovství světa a on o vás stále mluví jako o klíčovém hráči. Můžete říct, jestli máte v něčem podobné názory, stejný náhled na hokej.Když jdu hrát za reprezentaci, tak je mi vlastně jedno, kdo si mě vybere, kdo to trénuje. Prostě hraješ hokej, na jaký jsi zvyklý a neměníš to podle toho, jaký tam je trenér. Nerozhoduje, jaký má kdo názor na hokej, ale jestli mě v nároďáku chce.
Trenér mluvil před olympiádou se zkušenými hráči o tom, jak hodlá tým poskládat. Radili jste se?Se mnou se bavil o tom, koho chce vzít, koho ne. A kdo má jakou formu a roli v týmu. Že bych mu ale nějak radil, nebo jsme to konzultovali, tak to vůbec ne. To je role, která mi vůbec nepřísluší. To je vyloženě na něm. Já k tomu fakt nemám co říct. Ani kdyby se mě ptal, tak bych mu nic neřekl.
Mělo v Montrealu velký ohlas, že jste kapitánem národního týmu? Spoluhráči si hned rýpli, že jsou zvědaví, jestli v kabině národního mužstva vůbec promluvíte...Je pravda, že nějaké vtípky o tom proběhly. Ale nebylo to tak hrozné.
Za čtyři roky vám bude pětatřicet, navíc s účastí hráčů na příští zimní olympiádě je to dost vachrlaté. Berete Soči jako životní šanci uhrát výsledek, na který se třeba bude vzpomínat stejně jako na Nagano?Nikdy netušíte, kdy přijde zranění, nebo vás nepovolají, protože nemáte formu. Nebo se nebudu hodit do mužstva. Nechci nic přivolávat, ale každý zápas může být klidně můj poslední, pokud se něco stane. Ať je to olympiáda nebo mistrovství světa, tak já beru každou takovou akci jako životní šanci.
Máte za dobu, co hrajete v NHL vypozorované, jakou míváte formu v půlce února?(Směje se) Moc nesleduju, ve kterých měsících mi to jde, a ve kterých ne. Ono je to jedno. V různých sezónách je to stejně jinak. Hlavně bude záležet na tom, jak se to sejde a jakou bude mít většina týmu pohodu a momentální formu. Musíme věřit, že únor bude dobrý měsíc.
Těšíte se už na útok s Jágrem a Červenkou?Tak pokud nám to bude fungovat jako (na mistrovství světa) v Bratislavě, nebo s Jardou na Kladně, tak se na to těším... To by bylo skvělý, ale kdo ví, třeba se trenér po prvním zápase rozhodně to nějak proházet. Já nejedu na olympiádu proto, abych hrál s Jardou Jágrem, ale bychom dohromady něco dokázali. Jestli budeme v lajně s Džegrem, nebo ne, tak to je vedlejší.
Hodně se mluví o tom, že Jágr, víc než kdo jiný, potřebuje spoluhráče, kteří se mu přizpůsobí, aby to klapalo. Je to pro vás těžké, nebo jste si už zvyknul?My spolu hráli poprvé právě ve Vancouveru, kde jsme měli pár střídání a už tam bylo pár dobrých věcí. Ale pořádně jsme spolu hráli až v té Bratislavě a tam nám to celkem šlo. Ale proč to tak je? To já nevím. Někdy si prostě s někým sedneš rovnou a funguje to. Teď jen, abychom na to navázali.
Montreal dodal hráče do šesti národních týmů. Stupňovaly se před olympiádou hovory o vašich šancích. Připouštěli si Rusové nebo Kanaďané, že by je měl v Soči někdo ohrozit?Náš kouč už se nemůže dočkat konce olympiády, aby z ní měl všechny zpátky a hlavně, aby se mu tam nikdo nezranil. Všichni víc řešili olympiádu než zápasy v NHL.
V národním týmu jste zažil kapitánování Davida Výborného, k céčku pak přišla kladenská klika Tomáš Kaberle, Marek Židlický. Ve Vancouveru byl kapitánem Patrik Eliáš. Dá se říct, že u někoho z nich budete hledat inspiraci?Já myslím, že nerozhoduje o úspěchu mužstva, kdo to céčko nosí. Tam jde o jiné věci: jak si tým sedne, dá se dohromady. Navíc si nepamatuju, že by v nároďáku kapitán musel řešit nějaké extra věci.
V Montrealu jste ale určitě zažil, že kapitán řešil nějakou krizi, nebo ne?To asi jo. Během sezóny se občas stávají věci, které je potřeba si trochu vyříkat. Ono se pořád říká: kapitán, kapitán. Spíš jde ale o to, jak se k tomu staví ti starší hráči, lídři... Ti k tomu vždycky mají co říct, ať se to týká hry, nebo disciplíny mimo led. Není to o jednom člověku, ale spíš o tom, že starší hráči si sednou a na něčem se domluví.
V Česku se hodně mýtizuje proslov Vladimíra Růžičky v naganském čtvrtfinále s Američany. Čistě hypoteticky: dovedete si představit situaci, že v Soči budete před poslední třetinou prohrávat ve čtvrtfinále o dva góly a vy si v kabině stoupnete a pronesete řeč, která všechny namotivuje?Tak nemusíme prohrávat (směje se). Lepší, když povedeme o gól. Ale nemusím mluvit zrovna já, může to být kdokoli jiný. Pokud ta chvíle nastane, tak se určitě najde někdo, kdo k tomu má co říct, ať to bude kapitán, nebo asistent. Zkušených hráčů máme dost, stejně bude nejdůležitější, jak se tak kabina dá do kupy.
V Rusku jste vlastně už jedno zlato získal. Před třinácti lety na mistrovství světa dvacítek. Co si z toho nejvíc vybavíte?Asi to, jak v Moskvě před hotelem po někom stříleli....
Před začátkem olympiády se hodně mluvilo právě o bezpečnostní situaci v Soči. Nemáte přece jen obavy?Musíme věřit, že to bude pod kontrolou a k ničemu závažnému tam nedojde.
Berete olympiádu i trochu jako reparát za loňské mistrovství světa, kde se národní tým trápil s Dány a se Slovinci a dvakrát prohrál se Švýcary?Já si myslím, že tohle už je pryč. Už se v tom nechci hrabat a ani nemá cenu to spojovat. Máme jiný mančaft, bude to jiný začátek.
A na něm vás hned čeká Švédsko, jeden z největších favoritů na zlato.Ono je to vcelku jedno, na takové týmy prostě musíš narazit. Když prohrajeme, ještě se nic neděje. Ale kdybychom vyhráli... (směje se) Tak by to bylo fajn.
