Článek
Originální český nápad ohromil metropoli nad Temží. „Koukej na cestu nebo nabouráš," napomíná maminka synka uhánějícího na koloběžce po Upper street nedočkavě k autobusu.
Sotva zabrzdí na červenou u přechodu a přes jedoucí auta čučí na červený autobus, tak typický pro londýnskou dopravu. Jenže ve srovnání s klasickým dopravním prostředkem města nad Temží stojí tenhle „stařeček" z roku 1957 zakoupený Davidem Černým v Nizozemsku stranou silnice. Má seříznutou zadní část karosérie a kousek za nástupními dveřmi dvě obří ruce, na nichž dělá sedmitunový kolos v pravidelných intervalech kliky.
Oceňují nápad i provedení
Na křižovatce s Harley street se u přechodu kupí lidé. Starší babičky, dospívající děti, malí caparti s rodiči, nechybí všudypřítomní Japonci. Všichni si autobus stojící na prostranství před Českým domem fotí a umělecké dílo obdivují.
„Je to super nápad. Viděl jsem reportáž v televizi, a protože mám volno, tak jsem se vyrazil podívat. Sice bydlím za olympijským parkem, ale nelitoval jsem. Je to vtipné," říká s úsměvem Joshua, jenž musel za originálním nápadem urazit půl hodiny cesty.
Včera červený autobus před Českým domem obdivovala i tenistka Petra Kvitová, která se chystá na olympijské hry ve Wimbledonu vzdáleném hodinu jízdy městskou dopravou. „Když pominu tenis, tak mě z celého Londýna zaujal jen klikující autobus. Z Wimbledonu se totiž nedostanu a tam nic zajímavého není. Olympijský turnaj totiž teprve začne," smála se dvaadvacetiletá tenistka.
Pecka, uznala Kvitová
Prvně o výjimečném double deckeru slyšela ve středu mezi tréninky. „Trenér David Kotyza se bavil s mým kondičním koučem o dvoupatrovém autobuse dělajícím kliky. Moc jsem si to neuměla představit, ale je to výborný nápad. Fakt pecka," culila se Kvitová. „Skutečně jsme byli ohromeni. Je to velmi vtipné a chytré," přitakal David Kotyza, kouč české tenistky.
Autobus „dělá" kliky celých čtyřiadvacet hodin. A tak se lidé zastavují neustále. Našlo se pár takových, kteří chtěli přes bezpečnostní plůtek až k instalaci. I proto je v dosahu neustále bezpečnostní služba a pod autobusem laserový snímač, který by případné zvědavce ochránil.
„Je to fajn nápad. Od doby, kdy mi tady před obchodem klikuje autobus, mám o trošku větší tržby, protože lidé se spíš zastaví a koupí si něco na zub," pochvaluje si Maria z rychlého občerstvení přímo proti autobusu. „Mami, a bydlí uvnitř spiderman?" dotazuje se zvědavě malý capart před autobusem, když jej tatínek společně se svojí drahou polovičkou fotí.
Zájemců o snímek je řada
Získat ideální místo, aby se na fotce skvěl jen obdivovatel s mimořádným dílem je ve dne takřka nemožné. Zájemců o fotografování jsou permanentně desítky. V pivnici přes ulici se ruští turisté nechávají zvěčnit s výjimečným pozadím. Na místě tabulky s číslem pak má autobus nápis Cirkus Černý a rok 2012. Na tom, aby z něj vzniklo umělecké dílo, pracovalo šest lidí, důležité bylo kromě precizní výroby obrovských kloubových paží také například spočítat mechanické parametry, sedmitunový kolos se zvedá do výšky několika metrů a dosedá zpět na zem naprosto plynulým pohybem bez jakéhokoli záchvěvu.
Originální nápad českého umělce zaujal i ve světě. Klikující autobus už natáčely televizní štáby z Japonska, Číny, USA i domácích Angličanů. Ani londýnským novinám neuniklo, že se Český dům dostal do popředí zájmu veřejnosti. Tištěná média v dějišti her informovala o double deckeru mimo silnici, který zastavil dopravu. A nepřeháněla. Cestující projíždějící kolem rovněž v dvoupatrových autobusech si mohou krk ukroutit, řidiči vozidel mnohdy blokují křižovatku. „Každý teď ví, že sídlíme u toho klikujícího autobusu," lebedí si Vladimír Zemánek, manažer tiskového střediska Českého domu.
Cvičící autobus koupil údajně za devět miliónů korun ještě před tím, než byl vystaven v Londýně, podnikatel Andrej Babiš a po skončení olympijských her jej hodlá vystavit vedle sídla své společnosti Agrofert na pražském Chodově. Olympijský projekt tvůrce Entropy či miminek na žižkovském vysílači měl původně zaplatit Český olympijský výbor, nakonec byl ale pro něj příliš drahý.
