Článek
Patřila jste k českým medailovým nadějím, v plaveckém maratónu na deset kilometrů jste ale skončila osmá. Cítíte velké zklamání?
Je to pro mne strašné. Poslední dva dny jsem vůbec nebyla ve vodě. Bolelo mě v krku a hlava. Ležela jsem v posteli a pila jsem horký čaj. Když čtyři roky na něco trénujete, a pak se to takhle pokazí... Je to škoda.
Osmé místo ale není tragédií...
Na žádné velké akci jsem nikdy neskončila horší, než devátá, což jsem neporušila ani na olympiádě, jenže na té jsem chtěla být lepší. Na medaili si zkrátka musím počkat. Tenhle závod mě bude dlouho mrzet, i když svědomí mám čisté. Nikde jsem nic nepodcenila ani neodflákla. Plavala jsem, na co byly síly.
Měla jste už hodně pomalý začátek, chyběly vám hodně síly, které vzala nemoc?
Zezačátku jsem se vůbec necítila, byla jsem ráda, že mohu plavat volně. Těch prvních 350 metrů k bójce bylo strašných. Nebyla jsem na konci balíku, ale cítila jsem se hrozně špatně. Kdyby byl závod rychlý od začátku, byla bych úplně na konci pelotonu a bylo by to ještě horší. Pokud by ten stav trval deset kilometrů, tak nevím. Říkala jsem si, že to je na h.... Pro mne je důležité, abych se cítila dobře psychicky, což bylo v téhle situaci moc těžké.
Několikrát jste se během závodu zastavila, bylo to plánované?
Různé zastávky tam byly. Ale nejen mojí vinou. Třeba na pátém kilometru dával někdo občerstvení Portugalce a tyč s kelímkem nastrčil přesně do mých závěrů, takže jsem se o ni pořádně bouchla a zamotala se. Měla jsem sto chutí mu tyč vyrvat z ruky a hodit ji po něm. Ale to by bylo další zdržení.
Pila jste v tom vedru hodně?
Brzy jsem vypila dva gely, které mám za plavkami, pak jsem pila vodu pokaždé, když bylo možné se občerstvit. Dokonce jsem pila i vodu z kanálu, přesto, že byla teplá a studené proudy byly jen občas na kraji. Jenže mi bylo hrozné horko, potřebovala jsem se zchladit, tak jsem si párkrát lokla. Že by mi z téhle vody něco bylo, toho se nebojím. Jsem dobře očkovaná.
Neblesklo vám hlavou, že bude lepší to zabalit?
Hlavou mi skutečně párkrát proběhlo, jestli to má smysl a nemám vzdát nebo to jen nějak doplavat, ale to se přeci na olympiádě nedělá. Pomohlo mi, když jsem sjížděla závodnice před sebou. Bojovala bych i o čtyřiadvacáté místo, jen abych nebyla poslední. Vzdala bych jedině, kdyby mě někdo silně kopl a byla bych zraněná.
Žádný kopanec jste ve vodě nedostala?
Pár kopanců jsem schytala, třeba od Brazilky do oka. To jsem se docela lekla. Víc ran jsem ale rozdala. Nemám ráda plavkyně z bazénů, zvyklé na rovnou čáru na dně, podle které plavou. Tady jezdily cik cak, tak občas nějakou dostaly.
Měla jste přehled o své situaci v závodě?
Věděla jsem, že špička není moc daleko, ale kde kdo plave, to ne. Zrychlila jsem až v posledním kole. Plavalo se pod dvě hodiny, což je rychlý závod. Na to, abych začala finišovat dřív, jsem neměla síly.
Kdy vás napadlo, že medaili v tomhle závodě nezískáte?
Nebylo to o tom, kdy jsem přestala věřit v medaili, ale naopak. Až do finiše jsem v ní věřit nezačala. Medaile neplánuji a uvěřím v ně až v cíli. I deset metrů před ním se dá ztratit.
Dvanáct sekund od zlata určitě mrzí, kolik to je záběrů?
Především časově je to od medaile moc daleko. U mne asi pětadvacet metrů, ale na záběry to spočítané nemám.
Pomáhají i při maratónu superrychlé plavky z bazénů?
V téhle teplé vodě jsou spíš na škodu. Ty polyuretanové části, co v nich jsou, nepustí nic dovnitř. Jen se v nich vaříte. Přesto je tu mělo dost plavkyň. Já ne, vzala jsem si starší typ.
Na co se teď nejvíc těšíte?
Půjdu na nákupy, ty já ráda. Zatím jsem byla velké tržiště jen okouknout. Můj přítel kladivář Lukáš Melich nebude nadšený... Někdo ty tašky ale nosit musí.
