Článek
Patřil jste k tahounům českého Trophy Teamu na nedávné Šestidenní v okolí Povážské Bystrice. Je celkové sedmé místo úspěchem?Chtěli jsme skončit do páté příčky, ale přece jen jsme měli problémy a i konkurence byla silná, takže to umístění bereme. Vždyť v okolních týmech se to jen hemžilo mistry světa.
Ve své nejprestižnější třídě E1 jste skončil šestý. Měl jste nějaké potíže?Motorka držela, takže jsem víc jezdil, než šrouboval, což mě samozřejmě těší. Přesto jsem pátý den musel měnit spojku a chytil minutovou penalizaci, ale i tak to docela ujde.
Došlo v celkových výsledcích k překvapení?Přiznám se, že jsem nečekal celkový triumf Italů. Věřil jsem víc Finům, ale proč se jim jako v minulých letech nedařilo, to netuším. Asi jim tolik nejely motorky, na nich hodně záleží.
Jaký zájem projevovali Slováci o kdysi nesmírně populární dlouhý závod?To bylo pro mě největší překvapení. Trať byla obsypána diváky, kolikrát uskakovali až před námi jako při automobilové rallye. Byla tam i spousta lidí od nás, fandili nám a to bylo super. Jen mě mrzelo, že ne všichni diváci se k jezdcům chovali fér. Na některých skocích nám za horizont schválně natahali na doskok kmeny stromů, takže jsem jednou šel přes řídítka i já. Naštěstí to dobře dopadlo.
Přesto se zdá, že české enduro je na ústupu ze slávy?Určitě. Bývalo lépe. Na medaili ze Šestidenní prostě už teď nemáme. Aby se to podařilo zase změnit, museli by všichni jezdci Trophy Teamu absolvovat celý seriál mistrovství světa, jenže to je ekonomicky hrozně náročné. A domácí ani evropský šampionát takovou kvalitu nemají.
Vy však mistrovství světa jezdíte.Díky Bodro Racing Teamu jsem letos mohl jet celý šampionát, ale moc se nám nedařilo, můj stroj TM 125 měl docela dost technických problémů. Přesto jsem rád, že jsem se zase do toho kolotoče velkých závodů mohl vrátit. Pořád mě závodění hodně baví.
Na Slovensku se jednalo o vaši čtrnáctou Šestidenní kariéry. Jaký to byl závod?Zajímavý, daleko náročnější než před rokem u nás v Jablonci. Na Slovensku jsou výborné tratě, proto také jezdím tamní domácí šampionát. Neexistuje, že by se jelo třeba jen pár metrů po asfaltu, všechny rychlostní zkoušky jsou situovány do přírody, a to je hodně náročné.
Vzpomenete si na svou první Šestidenní i největší úspěch?Poprvé jsem jel v sedmnácti, ještě na falešný řidičák, protože na opravdový jsem neměl tehdy věk. Největším úspěchem bylo ve dvaadevadesátém druhé místo z juniorské kategorie, kde se jezdí o Stříbrnou vázu. V kariéře jsem vynechal tenhle závod jen jednou kvůli zranění.
Je vám jednatřicet, ve sbírce máte i titul mistra světa z roku 1998. Jak dlouho se ještě chcete prohánět na motorce po lesích?Dokud zdraví vydrží a bude mě to bavit. Ital Sala měl letos už třiačtyřicet, a když jsem se díval do výsledků, několikrát jsme ho našel v první trojce. O věku to není. Letos chci ještě udělat nějaký výsledek v posledních závodech mistrovství světa v Řecku a v Itálii, abych přesvědčil sponzory, že má cenu jet šampionát i příští rok. Společně s týmem by se to mělo podařit.
