Článek
Nejhorší chvíle prožil, když se musel na špatných pneumatikách šplhat po obrovských dunách. „Normálně bych to vyjel lépe než motocyklisté, kteří tam kličkovali ze strany na stranu, ale najednou to nešlo. Několikrát jsem to zkoušel, vracel se, už jsem ztrácel naději, ale nakonec jsem se nahoru dostal... Párkrát jsem také upadl. Jednou byla čtyřkolka zapíchnutá řídítky do písku. Zadní kola se točila. Najednou se přiřítilo auto... Naštěstí se mi vyhnulo. Náš motocyklista Honza Froněk mě viděl i koly vzhůru,“ říká a živě rozkládá rukama.
„Hrozně mi bylo, když jsem se vyšplhal na hranu obrovského srázu. Do menší rokle mi zapadla čtyřkolka. Tahal jsem ji ven. Musel jsem odpočívat. Neměl jsem sílu, abych ji zvedl a posunul o dvacet centimetrů. ,To je konec,´ říkám si. Ale dostal jsem ji z toho, pak jsem opatrně přidával, abych nespadl zpátky nebo do té propasti přede mnou,“ vypráví s úsměvem, zatímco posluchačům se rosí čela.
„Zvolil jsem taktiku nikam nepospíchat. Říkal jsem Gonzalesovi, mému největšímu soupeři, ať neblbne, že si to rozdáme na poušti Atacama. Neposlechl. Po šedesáti kilometrech mě předjel. Na devadesátém jsem ho našel rozplácnutého se zlomenou rukou,“ přidá další zážitek.
Vyhrál nad lamou
Kolem trati bylo neskutečné množství lidí. Tisíce po délce několika desítek kilometrů... „Seděli tam nebo stáli od rána do pozdního večera a pořád fandili. Viděl jsem babičku s dědou, kteří mi připadali, že ráno sotva vstanou. Najednou vyskočili, jásali a stařík mlátil kloubkem o zem. Tady se s vámi chtěl každý vyfotografovat na svůj aparát. V Africe vám chtěl každý ten váš vzít. Argentinci i Chilané Dakarem neskutečně žili a já si pak nejvíc užil závěrečné defilé v Buenos Aires,“ jiskří mu v očích.
Neskutečná byla i setkání se zvířaty. „Trať přebíhaly veliké ještěrky. A přes velké želvy zase létaly motocyklisti. Jednu jsem se snažil zachránit. Ony nebyly vidět. Když na ní motorka najela, pěkně to s ní mrsklo a řidič vzápětí letěl do křoví s obrovskými trny. Rozvěšených motorkářů jsem viděl spousty. Jednoho jsem nemohl předjet. Jedu za ním, čekám a najednou hop a visel na křoví. Takhle jsem našel i Davida Pabišku. S otřesem mozku mi říkal, ať pokračuji. Pak o tom nevěděl,“ vypráví český čtyřkolkář.
„Mně dala zabrat zmatená lama. Běhala vedle mne. Jednou odskočila stranou, pak se chystala mi zkřížit trať. Říkal jsem jí, že jestli se srazíme, bude to špatné pro oba. Tři kilometry jsme závodili, pak jsem jí naštěstí ujel.“ Nádherná panoramata byla k vidění v Andách a úžasní byli plameňáci u jezer. „Mám fotku z výšky 4770 metrů nad mořem. Špatně se tam dýchalo, ale jinak to byla paráda, užil jsem si to, i když hory moc nemusím,“ rozplývá se při vzpomínce.
Ještě Austrálie
„Loni jsem skončil ne mistrovství Evropy druhý. To mě neuspokojuje. Letos ho chci vyhrát. Soupeři mají motivaci, kterou já nikdy mít nemůžu. Porazit Macháčka... ještě bych chtěl jet v Austrálii. tam pořádají závod dlouhý šest tisíc kilometrů. Austrálie mi chybí, jinak jsem projel Afriku, Asii i Jižní Ameriku. Pak už závodit nebudu, ještě Dakar s bugynou bych zvažoval. Jinak bych jel už jen jako doprovod nějakým českým jezdcům. O moji čtyřkolku má zájem Polák Sonik, bral by ji i Olda Bražina,“ přizná.
Rodina by ho měla ráda doma. „Pro ženský to je horší než pro jezdce. Ty čekají na zprávy. Bojí se té nejhorší. Dakar si vybírá krutou daň nejen těžkými zraněními, ale i smrtí,“ kýve vážně hlavou. V Heřmanově Městci má firmu na likvidaci nebezpečných odpadů. Doma čekají manželka Radka i synové David (17) a Marek (15). Nejšťastnější jsou, když se vrátí celý. Ta lesklá trofej je jen něco hezkého navíc...
