Článek
Jak se cítíte pár dnů po zisku stříbra na evropském šampionátu do 23 let? Po závodě vás prý dost bolela záda.
Už je to naštěstí lepší, ale zrovna jsem na rehabilitaci.
Česká výprava byla v Debrecínu velmi úspěšná, jak jste slavili šest medailí?
Oni slavit šli, ale já nemohla, protože jsem druhý den řídila až do Ostravy. Jeli jsme totiž dvěma auty, druhým jel ještě trenér se svojí přítelkyní.
Upřímně, napadlo by vás před závodem, že ani skvělých 680 nebude stačit na zlato?
Tak to vůbec, já myslela, že bude stačit kolem 670…
Takže když jste skočila 680, už jste si myslela, že máte zlato?
To ne, tušila jsem, že mám medaili, ale ta Ruska skákala daleko, trenér mě na ni upozorňoval.
Ještě nedávno jste váhala, jestli na seniorském mistrovství světa půjdete dálku nebo sedmiboj. Přikláníte se i díky tomu úspěchu spíš k dálce?
Bavili jsme se o tom s trenérem a řekli si, že na devadesát procent to bude dálka.
Nedávno jste říkala, že skáčete daleko, když se předtím učíte. Dodržela jste to i teď?
Učila jsem se před kvalifikací i finále, asi to budu muset dělat vždycky. V Maďarsku jsem se učila teorii sportovní přípravy, četla jsem o dopingu a regeneraci…
Co vás ještě před Ósakou čeká?
Teď žádné závody v plánu nemám, mám teď volno, takže budu odpočívat.
S výškařem Jaroslavem Bábou už to ale asi nebude…
Už spolu nejsme, takový je život. Ale podařilo se nám to docela dlouho tajit, vždyť už spolu nechodíme dva měsíce.
Komu zůstal pejsek Spiky, kterého jste si společně pořídili?
Mám ho já, ale když někam jedu, Jarda ho pohlídá. My jsme se rozešli v dobrém, jsme kamarádi.
