Rubriky:

Atletika

Emil hned říkal, že jsme si zavařili, vzpomíná na Helsinky Dana Zátopková

27. července 2007 13:06

Už pětapadesát let uběhlo tento týden od olympijských her v Helsinkách, na nichž se nesmazatelně zapsali do dějin atletiky a sportu vůbec manželé Zátopkovi. Emil ve Finsku získal tři zlaté medaile v nejdelších bězích, Dana porazila celý svět v oštěpu. „Celý ten olympijský rok byl zvláštní,“ vzpomíná olympijská vítězka v rozhovoru pro Právo na dění v roce 1952.

Paní Zátopková, přijde vám, že tento týden už je to 55 let od helsinské olympiády?

Já se vůbec divím, že se na to po takové době ještě vzpomíná. (směje se) Vždyť mezitím už bylo tolik olympiád...

Ale na žádné se nestalo, že by někdo získal tři zlaté medaile v nejdelších bězích a další přidala jeho manželka...

To je pravda, to už se asi ani nestane, aby to bylo takhle na hromádce. Já bych si na to asi ani nevzpomněla, spíš mi to připomněli lidi kolem, zvlášť novináři.

Předpokládám, že zlaté medaile z té olympiády ale musíte ukazovat často.

Teď už ne. Měla jsem je doma, ale každý je chtěl vidět a jak je ochmatávali, tak už vypadaly spíš jako stříbrné než zlaté. Tak jsem je nechala znovu pozlatit a řekla si, že je radši dám do státního archívu. Nechtěla jsem dávat originály do Emilova muzea v Kopřivnici, bála jsem se, že tam by je někdo ukradl. Takhle mám po starostech. Ale jsou tam jen tři. Jedna zlatá je v Austrálii. Tu dal Emil Ronu Clarkovi, což byl skvělý běžec, ale nikdy nevyhrál zlato. Jednou byl v Evropě, Emil ho pozval a když přijel, tak byl Emil tak nadšený, že mu jednu zlatou dal na památku. Teď by měla být v muzeu v Melbourne.

Co se vám vybaví, když na Helsinky vzpomenete? Co byl ten nejsilnější moment?

Celý ten olympijský rok byl zvláštní. Emil se na jaře nachladil, běžel v Prešově přespolní běh i s angínou a měl problémy se srdcem. Další zádrhel přišel při odletu. Emil držel ruku nad naším talentovaným běžcem Jungwirthem. Ale on měl nějaké politické potíže a když jsme odlétali do Helsinek, tak se zjistilo, že Jungwirth nejede. Tak Emil šel a řekl, že taky nepoletí. Takže jsme odletěli bez nich, byla jsem jak opařená, bála jsem se, co se bude dít. Naštěstí Emil s Jungwirthem dorazili o dva dny později.

Že váš manžel v Helsinkách poběží pět a deset kilometrů se vědělo už déle, ale kdy vy jste se dozvěděla, že se chystá poprvé i na maratón?

Tehdy se dávaly závazky. Začátkem sezóny musel každý říct, co v ní udělá. A Emil řekl: „Já bych chtěl přivézt dvě medaile.“ A ten vedoucí dodal: „Pokud možno zlaté.“ Emil byl na desítce suverénně nejlepší, ale bál se, že na pětku už nebude mít moc rychlosti. Tak chtěl zkusit maratón a už během sezóny si zkoušel delší tratě jako je hodinovka.

Už před maratónem v Helsinkách vyhrál pět a deset kilometrů. Jenže v době, kdy běžel pětku, vás čekalo finále oštěpu. Jak se vám dařilo se koncentrovat?

Byla jsem pořádně nervózní. Na té pětce se čekal tvrdý boj, protože v Evropě přibylo hodně mladých vlčáků, kteří mohli Emila ohrožovat. Já měla strach, že nic nehodím, když budu sledovat, jak Emil bojuje. Ale dopadlo to dobře. Tedy spíš výborně. (usmívá se) Maďarský kladivář Csermák hodil předtím světový rekord a jak se to přeměřovalo a ověřovalo, tak se start oštěpu posunul. Já jsem zalezla do šatny, přikryla se dekou a jen z dálky slyšela řev. Když to utichlo, vylezla jsem a ptala se jednoho sovětského trenéra: „Kdo vyhrál pět kilometrů?“ A on se na mě podíval, jako bych spadla z měsíce a říkal: „No přece Emil!“

Ale ještě před začátkem vaší oštěpařské soutěže jste se stihli potkat.

Už nás volali na stadión a u vchodu jsem slyšela konec naší hymny. A jak ke mně přišel Emil, tak mu říkám: „Tys vyhrál, to je ohromné, půjč mi tu medaili.“ On mi ji dal, já si ji dala do tašky a hned prvním hodem jsem vyhrála. Takže mi asi přinesla štěstí. Emila hned sbalili naši funkcionáři a odvezli do olympijské vesnice. A večer, když jsem se vracela, na mě čekal hned u autobusu a říkal: „Tys prý taky vyhrála, to snad není možné.“ A hned pak Ťopek dodal: „To jsme si to zavařili.“ V ten moment jsem to moc nechápala. (usmívá se)

A kdy jste jeho slova pochopila?

Až po olympiádě. Ten ohlas na naše vítězství byl opravdu obrovský.

Už přijetí po příletu prý bylo velkolepé...

To byla velká sláva. Na letišti v Ruzyni nás čekaly davy lidí a autobusem nás vezli k Národnímu divadlu. Ale lidi stáli po celé délce trasy, tak jsme si museli vylézt na střechu autobusu, tam jsme stáli a mávali. Při přijetí jsme zjistili, že mnozí vládní činitelé ani nevěděli, co jsme vyhráli... Další uvítání bylo za dva dny na Strahově. Ten byl narvaný, my tam namašírovali v olympijských úborech a zase nám tleskali.

Asi pak nebylo jednoduché si jen tak vyjít do města.

To právě myslel Emil, když říkal, jak jsme si to zavařili. Léta jsme neměli odvahu jít někam do restaurace na oběd, protože v tu ránu by se kolem nás začali sbíhat lidi a žádat o autogramy nebo připomínat, že se známe odsud a odtamtud, i když to třeba ani nebyla pravda. I domů za námi chodili, hlavně novináři čeští i zahraniční. My jsme dokonce nepouštěli do bytu na zvonek, ale měli jsme domluvená znamení, třeba třikrát zaklepat. A museli jsme je měnit, protože jsme měli domovnici, která byla strašně hodná, ale když se dala s někým do řeči, tak to nevydržela a řekla mu, jak se k nám dostat. (smích) Ale pak za námi třeba přijela rodina z Moravy, my to nečekali a oni neznali znamení, tak musel můj bratr spát na nádraží. (směje se)

Žádných velkých prémií za olympijská zlata jste se ale asi nedočkali.

To vůbec. Tehdy jsme nesměli brát peníze, to hrozilo diskvalifikací. I dary jsme směli brát jen do určité ceny. Emil vyhrál třeba v Mnichově moped. Krásný, mně se hrozně líbil, já už se viděla, jak budu lítat po Praze. Ale Ťopek říkal: „Pojď, projedeme se po dráze a necháme ho tady.“ Tak jsme ho nechali v chodbě. Já brblala, chtěla jsem si ho vzít. Jenže za měsíc přišel dopis z Mezinárodního olympijského výboru, jak to, že Zátopek vzal v Mnichově dar dražší než 25 dolarů. Ale Ťopek řekl, že ho tam nechal a Němci potvrdili, že tam ještě stojí.

Na atletických závodech se objevujete často i nyní, čemu se věnujete?

Dlouho jsem dělala trenérku, ale skončila jsem před pěti lety, když mi bylo osmdesát. Teď se věnuju práci v Klubu olympioniků, ta práce mě moc baví, člověk se dostane do styku nejen s elitou, ale i s těmi, co dělají sport na nižší úrovni, ale obětavě.

Po loňské zlomenině nohy jste se dala obdivuhodně dohromady.

Zlomila jsem si ji vloni v srpnu blbě pod kolenem, celou zimu jsem byla nemožná. Naštěstí to srostlo dobře, zdraví funguje, jenom čekám, kdy mě to stáří klofne. (úsměv)

TÝDEN, KTERÝ VSTOUPIL DO DĚJIN
20. července 1952
V zahajovací den atletických soutěží zvítězil Zátopek ve finále běhu na 10 000 m se stometrovým náskokem před Mimounem v novém olympijském rekordu 29:17,0 min.
22. července 1952
Zátopek stál na startu rozběhu na 5000 m. Poučen zkušenostmi z minulých olympijských her a s vidinou startu v maratónském běhu běžel pomaleji a obsadil třetí místo.
25. července 1952
Pořadí finále se neustále promíchávalo. 200 m před cílem Zátopka trojice pronásledovatelů předběhla, v poslední zatáčce ale Zátopek znovu zrychlil, Angličan Chataway upadl, Němci Schademu došly síly a Mimouna Zátopek předběhl.
27. července 1952
Na 5. kilometru maratónu vedl Angličan Peters před krajanem Coxem, Švédem Janssonem a Zátopkem. Na 20. kilometru byl Zátopek s Janssonem v čele. Peters byl ještě na obrátce třetí, pak mu ale došly síly a na 35. kilometru vzdal. Ani Jansson nevydržel Zátopkovo tempo.
Zdroj: Olympic.cz

Michal Osoba, Právo

Zrušit


Časová osa: Atletika

Filtr článků - Atletika