Emil hned říkal, že jsme si zavařili, vzpomíná na Helsinky Dana Zátopková

Já se vůbec divím, že se na to po takové době ještě vzpomíná. (směje se) Vždyť mezitím už bylo tolik olympiád...

To je pravda, to už se asi ani nestane, aby to bylo takhle na hromádce. Já bych si na to asi ani nevzpomněla, spíš mi to připomněli lidi kolem, zvlášť novináři.

Teď už ne. Měla jsem je doma, ale každý je chtěl vidět a jak je ochmatávali, tak už vypadaly spíš jako stříbrné než zlaté. Tak jsem je nechala znovu pozlatit a řekla si, že je radši dám do státního archívu. Nechtěla jsem dávat originály do Emilova muzea v Kopřivnici, bála jsem se, že tam by je někdo ukradl. Takhle mám po starostech. Ale jsou tam jen tři. Jedna zlatá je v Austrálii. Tu dal Emil Ronu Clarkovi, což byl skvělý běžec, ale nikdy nevyhrál zlato. Jednou byl v Evropě, Emil ho pozval a když přijel, tak byl Emil tak nadšený, že mu jednu zlatou dal na památku. Teď by měla být v muzeu v Melbourne.

Celý ten olympijský rok byl zvláštní. Emil se na jaře nachladil, běžel v Prešově přespolní běh i s angínou a měl problémy se srdcem. Další zádrhel přišel při odletu. Emil držel ruku nad naším talentovaným běžcem Jungwirthem. Ale on měl nějaké politické potíže a když jsme odlétali do Helsinek, tak se zjistilo, že Jungwirth nejede. Tak Emil šel a řekl, že taky nepoletí. Takže jsme odletěli bez nich, byla jsem jak opařená, bála jsem se, co se bude dít. Naštěstí Emil s Jungwirthem dorazili o dva dny později.

Tehdy se dávaly závazky. Začátkem sezóny musel každý říct, co v ní udělá. A Emil řekl: „Já bych chtěl přivézt dvě medaile.“ A ten vedoucí dodal: „Pokud možno zlaté.“ Emil byl na desítce suverénně nejlepší, ale bál se, že na pětku už nebude mít moc rychlosti. Tak chtěl zkusit maratón a už během sezóny si zkoušel delší tratě jako je hodinovka.

Byla jsem pořádně nervózní. Na té pětce se čekal tvrdý boj, protože v Evropě přibylo hodně mladých vlčáků, kteří mohli Emila ohrožovat. Já měla strach, že nic nehodím, když budu sledovat, jak Emil bojuje. Ale dopadlo to dobře. Tedy spíš výborně. (usmívá se) Maďarský kladivář Csermák hodil předtím světový rekord a jak se to přeměřovalo a ověřovalo, tak se start oštěpu posunul. Já jsem zalezla do šatny, přikryla se dekou a jen z dálky slyšela řev. Když to utichlo, vylezla jsem a ptala se jednoho sovětského trenéra: „Kdo vyhrál pět kilometrů?“ A on se na mě podíval, jako bych spadla z měsíce a říkal: „No přece Emil!“

Už nás volali na stadión a u vchodu jsem slyšela konec naší hymny. A jak ke mně přišel Emil, tak mu říkám: „Tys vyhrál, to je ohromné, půjč mi tu medaili.“ On mi ji dal, já si ji dala do tašky a hned prvním hodem jsem vyhrála. Takže mi asi přinesla štěstí. Emila hned sbalili naši funkcionáři a odvezli do olympijské vesnice. A večer, když jsem se vracela, na mě čekal hned u autobusu a říkal: „Tys prý taky vyhrála, to snad není možné.“ A hned pak Ťopek dodal: „To jsme si to zavařili.“ V ten moment jsem to moc nechápala. (usmívá se)

Až po olympiádě. Ten ohlas na naše vítězství byl opravdu obrovský.

To byla velká sláva. Na letišti v Ruzyni nás čekaly davy lidí a autobusem nás vezli k Národnímu divadlu. Ale lidi stáli po celé délce trasy, tak jsme si museli vylézt na střechu autobusu, tam jsme stáli a mávali. Při přijetí jsme zjistili, že mnozí vládní činitelé ani nevěděli, co jsme vyhráli... Další uvítání bylo za dva dny na Strahově. Ten byl narvaný, my tam namašírovali v olympijských úborech a zase nám tleskali.

To právě myslel Emil, když říkal, jak jsme si to zavařili. Léta jsme neměli odvahu jít někam do restaurace na oběd, protože v tu ránu by se kolem nás začali sbíhat lidi a žádat o autogramy nebo připomínat, že se známe odsud a odtamtud, i když to třeba ani nebyla pravda. I domů za námi chodili, hlavně novináři čeští i zahraniční. My jsme dokonce nepouštěli do bytu na zvonek, ale měli jsme domluvená znamení, třeba třikrát zaklepat. A museli jsme je měnit, protože jsme měli domovnici, která byla strašně hodná, ale když se dala s někým do řeči, tak to nevydržela a řekla mu, jak se k nám dostat. (smích) Ale pak za námi třeba přijela rodina z Moravy, my to nečekali a oni neznali znamení, tak musel můj bratr spát na nádraží. (směje se)

To vůbec. Tehdy jsme nesměli brát peníze, to hrozilo diskvalifikací. I dary jsme směli brát jen do určité ceny. Emil vyhrál třeba v Mnichově moped. Krásný, mně se hrozně líbil, já už se viděla, jak budu lítat po Praze. Ale Ťopek říkal: „Pojď, projedeme se po dráze a necháme ho tady.“ Tak jsme ho nechali v chodbě. Já brblala, chtěla jsem si ho vzít. Jenže za měsíc přišel dopis z Mezinárodního olympijského výboru, jak to, že Zátopek vzal v Mnichově dar dražší než 25 dolarů. Ale Ťopek řekl, že ho tam nechal a Němci potvrdili, že tam ještě stojí.

Dlouho jsem dělala trenérku, ale skončila jsem před pěti lety, když mi bylo osmdesát. Teď se věnuju práci v Klubu olympioniků, ta práce mě moc baví, člověk se dostane do styku nejen s elitou, ale i s těmi, co dělají sport na nižší úrovni, ale obětavě.

Zlomila jsem si ji vloni v srpnu blbě pod kolenem, celou zimu jsem byla nemožná. Naštěstí to srostlo dobře, zdraví funguje, jenom čekám, kdy mě to stáří klofne. (úsměv)