Článek
Formu na novou sezónu Janků dolaďoval na Kanárských ostrovech a přípravu si chválil. „Jsem spokojený, všechno jsem přežil ve zdraví. Jen mi ale připomněli, že mi je třiatřicet (Janků oslavil Kristova léta 27.12. - pozn. aut.), tak mě všechno začalo pobolívat,“ vyprávěl se smíchem při středečním setkání s novináři. „Jsou to ale takové ty klasické bolístky, které mě trápily, ať mi bylo dvacet nebo třicet. Člověk je ztuhlý, plný síly a rychlosti, ještě to ale není na fajnové skákání. Nějaký čas zabere, než se ten trám otesá,“ líčil.
Ani letos si známý milovník adrenalinu neodpustil zpestření přípravy v podobě novoročního potápění pod ledem. „S kamarády z integrovaného záchranného systému jsme se potápěli na Jablonecké přehradě. Byl to dobrý trénink psychické odolnosti. Člověk si zase o kus posune své hranice, což se může i při skoku vysokém hodit,“ věří.
Do sezóny vstoupí 19. ledna na mítinku v Hustopečích, poté stihne před halovým mistrovstvím republiky dalších šest závodů. Republikový šampionát bude pro rodáka z Jablonce nad Nisou jedním z prvních vrcholů sezóny. „Jarda Bába je zpět, Sváťa Ton je stále ve hře. Bude to prestižní souboj o mistra republiky,“ má jasno. Současně doufá, že mu nepřipadne Černý Petr a vybojuje si místo pro halový šampionát ve Valencii.
Jasný cíl
Rád by se totiž s halou rozloučil v co nejlepším světle. „Pro mě to bude poslední halové mistrovství světa v kariéře, takže cíl je jasný. Pojedeme tam s tím udělat medaile,“ prohlásil rezolutně. Silné konkurence se nebojí. „Z každé země budou jen dva závodníci. Jistou výhodou by mohlo být i to, že někteří vynechají kvůli Pekingu zimní sezónu. Kdo? O nikom takovém nevím,“ rozesmál přítomné novináře.
Na začátku ledna jej stejně jako ostatní atlety zaskočilo oznámení švédské výškařky Kajsi Bergqvistové, která v 31 letech nečekaně ukončila kariéru. „Ukončit kariéru v olympijském roce, to snad ještě nikdo ještě neudělal. Myslím, že je za tím víc, než jen ztráta motivace. Možná zdravotní komplikace, možná těhotenství, ale možná taky prostě neumí prohrávat. Je mnoho sportovců, kteří neunesli pád z vrcholu do pole poražených. To je totiž mnohem těžší, než vyhrávat,“ vysvětloval.
Sám podobnou situaci zažil. „Já jsem myslím rozhodně dokázal, že prohrávat umím,“ zavzpomínal se smíchem na dobu, kdy nad ním visel strašák vyhazovu z pražské Dukly. Stříbrná medaile z evropského šampionátu v Göteborgu jej ale zachránila. „Před Göteborgem jsem věděl, že jsem ještě neprodal, co ve mně je. Tím, že jsem to zvládl, už nemusím nikomu nic dokazovat. Každopádně o tom, zda skončím v roce 2008 nebo 2009 rozhodne výsledek z Pekingu. Speciálního ale nic nedělám. Ať už to dopadne jakkoli, vím, že mám čisté svědomí,“ uzavřel.
