Článek
V sídle společnosti, která už po celé republice pořádá sedm běžeckých závodů, se mísí italské nápisy s českými. Mezi diplomy a oceněními od Mezinárodní atletické federace IAAF má čestné místo i plakát zvoucí na pražský maratón z roku 1995. Tehdy měla akce premiéru.
Její zárodek ale vznikl o rok dříve na jiném místě. V hospodě! „Seděli jsme tam s mým kamarádem Gelindem Bordinem,“ vypráví Capalbo. Bordin byl maratónským olympijským vítězem ze Soulu 1988, a tak přišla řeč na možnost pořádání závodu v Praze.
„Asi po třetím pivu Gelindo volal Emilu Zátopkovi, se kterým se dobře znal. Přišel, dali jsme si borovičku, slivovici a u toho jsme kreslili, kudy by mohla vést trasa závodu,“ popisuje Capalbo.
Primátor valil oči
Za tři dny už mířil na magistrát za tehdejším primátorem Janem Koukalem, který se hned zeptal: „Pane Capalbo, vy máte s maratónem nějaké zkušenosti?“ Ital zakroutil hlavou. Na další dotaz, jak by měl závod vypadat, nadšený Capalbo odpověděl, že zhruba jako evropská verze newyorského maratónu s 15 000 účastníky.
„Primátor vyvalil oči, byl zvyklý akorát na několik stovek běžců v Běchovicích. Říkal, že nikoho tak bláznivého ještě nepotkal, ale že to se mnou zkusí,“ tlumočí tehdejší debatu Capalbo.
Au pair se rozplakala
Začal se skromným týmem. On, jeho manželka, au-pair, která se jim starala o děti, a tlumočnice. „Té au-pair Janě bylo devatenáct let a udělal jsem z ní manažerku veletrhu Expo. Postavili jsme na Můstku stan a přemýšleli, v kolik otevřít, co tam udělat… Když se mělo otvírat, byla tam asi 500metrová fronta! Chudák Jana mi volala s brekem, co má dělat, jestli nemůžu zavolat policii, aby lidi usměrňovala,“ směje se Capalbo při vzpomínce.
„Jenže já místo policie volal do televize a hned jsme měli reportáž v Brankách, bodech, vteřinách,“ vypráví.
Prvního ročníku maratónu se zúčastnilo 958 vytrvalců, při doprovodných akcích ale běhalo městem kolem 15 000 lidí! A někdejší au-pair je členem týmu PIM dodnes.
| Jak seriál roste |
|---|
| 1995: Premiéra maratónu. Na startu je 958 běžců, vítězí Etiopan Tumo Turbo v čase 2:12,44. Startuje i Grand Prix na 10 km. |
| 1997: Startujících už je dvojnásobek, poprvé se běží štafetový Juniorský maratón. Grand Prix vyhrává Paul Tergat, pozdější světový rekordman v maratónu. |
| 1998: Poprvé se běží přes Karlův most. |
| 1999: Premiéru má půlmaratón, první dva ročníky se běží ve Stromovce. Maratón nově doprovází hudební festival. |
| 2001: Grand Prix vyhrává legendární Haile Gebrselassie v čase 28:07. |
| 2002: Maratón ohrožuje povodeň, ale koná se i s premiérou in-line závodu. |
| 2005: Na startu maratónu je i olympijský vítěz Stefano Baldini. |
| 2006: Účastníků půlmaratónu je poprvé více než maratónců. |
| 2007: Veletrh Expo se přesouvá na Výstaviště, projde jím 30 000 návštěvníků. Grand Prix se poprvé koná za umělého osvětlení. |
| 2010: Rok po půlmaratónu získává i maratón prestižní zlatou známku IAAF. Prvně se běží půlmaratón v Olomouci. |
| 2011: Novinkou je půlmaratón v Ústí nad Labem. |
| 2012: Přibyl půlmaratón v Českých Budějovicích. V Praze zaběhl na této trati Etiopan Atsedu Tsegay nejrychlejší světový čas roku 58:47. |
| 2013: Zatím poslední přírůstek do rodiny půlmaratónů – Karlovy Vary. |
| 2014: V plánu je půlmaratón v Ostravě. |
Pak už Capalbo rok od roku rozvíjel akci co do počtu účastníků i kvality a zužitkovával manažerské zkušenosti. Vždyť předtím, než se vrhl do maratónského dobrodružství, patřil mezi uznávané softwarové manažery. „Bylo mi 33 let, v nějakém žebříčku jsem byl mezi top 50 manažery světa. Ale to byl jen nějaký status, já chtěl dělat něco viditelného,“ vysvětluje.
Vzpomínky z dětství
Pořádání běžeckých závodů bral jako bohulibou činnost. „Čím víc máte přátel a čím víc dobrých věcí děláte, tím jste šťastnější,“ zní jeho motto. „Lidská společnost není v pořádku. Někde se lidé přejídají, jinde umírají hlady, to samé je s penězi. A já měl pocit, že bych měl vytvořit nějakou přidanou hodnotu pro společnost,“ tvrdí.
Že zamířil uskutečnit svůj sen do Česka, je dílem náhody, dílem možná i osudu. „Můj tatínek byl v Itálii poslancem za komunistickou stranu,“ vypráví Capalbo. „Ale v roce 1968 se kvůli sovětské invazi do Československa vzdal poslaneckého mandátu. Mně bylo deset let, ale ten moment si silně vybavuju, protože se nám dost změnil život,“ vzpomíná.
Už fandí Česku
Možná i proto pak v roce 1994 přijal nabídku na osmitýdenní pracovní pobyt v Česku v rámci tehdejšího programu PHARE. A země mu učarovala. „Když dneska jedu do Itálie, chybí mi české pivo i párek v rohlíku. I ve sportu fandím Česku. Kromě fotbalu, tam pořád patří mé srdce Itálii a hlavně Neapoli,“ zdůrazňuje čtyřiapadesátiletý Capalbo.
Navíc Praha skýtala pro uspořádání maratónu ideální prostředí. „Potřebujete krásné město a sportovní tradici. Praha je nádherná a Česko je zemí Emila Zátopka, jedné z největších atletických legend. Přitom po komunistické éře byl řadou lidí pozapomenut, nemluvilo se o něm,“ říká Capalbo.
Pracně budovaná image
Přesvědčit zahraniční běžce, aby do Prahy přijeli, přitom bylo trochu složité. „Jedna cestovka předtím vybírala od Němců peníze za cestu a startovné v maratónu. Žádný se tu ale tehdy nekonal… Nebylo snadné vybudovat pozitivní image,“ přiznává rodák z Neapole.
Bez finanční soběstačnosti by pravidelné pořádání takového podniku nebylo možné. Capalbo správně odhadl ekonomický potenciál běhu. Vždyť dnes si podle statistik jde zaběhat alespoň jednou za dva týdny přes milión Čechů.
„V roce 1994 tu byla krize komunikace mezi značkami a zákazníky. Převážně se překládaly zahraniční reklamy do češtiny,“ vybavuje si. „Nám se povedlo přesvědčit společnosti, že jedna koruna investovaná do našich akcí je efektivnější než jedna koruna investovaná do tradičních médií. Vytvořili jsme jakousi platformu pro setkávání zákazníků s firmami.“
Nechce drahý závod
Ekonomické ukazatele mu dávají za pravdu. „I přes krizi dostáváme od sponzorů stále víc peněz. Jak to? Protože přerozdělují své peníze z tradiční komunikace,“ říká. „Nebyla to jen myšlenka, ale nutnost. První rok jsme měli necelou tisícovku běžců, z přihlášek bychom celou akci nezaplatili. A my nechceme být drahý závod. Za podobnou kvalitu jako v Paříži nebo v Berlíně u nás běžci platí pětkrát míň,“ porovnává.
Startovné na Pražský mezinárodní maratón je 1900 Kč, stejně jako při většině dalších akcí seriálu bývá kapacita vyprodána měsíce dopředu. Teď už závody generují příjmy pro pořadatelská města.
Za rok 2012 účastníci a jejich doprovod jen v Praze utratili 367 miliónů korun. „A to je přímý ekonomický dopad. K tomu televizní přenos ve 111 zemích světa. A když přenášíte maratón, neukazujete jen běžící lidi, ale celé město,“ zdůrazňuje Capalbo. Dalších 4,7 mil. korun se jen za loňský rok vybralo na dobročinné účely.
Radil i v New Yorku
Od roku 1995 se akcí PIM zúčastnilo 550 tisíc běžců. „Začínali jsme závody organizovat ve čtyřech lidech, teď jich zaměstnáváme čtyřicet. Z obratu 7 miliónů korun je teď asi 130 miliónů. Všechno roste, občas i rychleji, než plánujeme,“ připouští Capalbo.
Oceněním kvality jsou dvě zlaté a tři stříbrné známky IAAF. „Nikdy jsem si nepředstavoval, že se nám podaří vybudovat tak respektovanou značku,“ přiznává.
Zaměstnance PIM si najali v Šanghaji, kde plánují vytvořit jeden z největších maratónů světa. „A já fungoval v New Yorku jako poradce pro práci se sponzory. Jaký paradox! Já jako italský emigrant žijící v postkomunistické zemi radím v srdci kapitalismu,“ směje se Capalbo.
Noci před závody stále většinou probdí, ale řadu kompetencí už přesouvá na kolegy. „Každý rok se snažíme přinášet nové věci. Ale já stárnu a mám kolem sebe mladý talentovaný tým lidí plných energie. Za svůj největší úspěch považuju, že seriál bude moct fungovat beze mě, a věřím, že i lépe,“ dodává.
