Článek
Její vlastní český rekord je sice ještě o dalších 20 cm výše, ale vzhledem k tomu, čím si za rok a půl roku od jeho překonání prošla, vyluzují současné výkony na její tváři spokojený úsměv. Už jen proto, že si opět vyzkoušela, jaké to je obout tretry, byť s podlepenou podrážkou.
V tretrách jako koza
"Skákala jsem v nich jak koza," pobaveně popisuje zkušenost ze sobotních pražských přeborů. "Když člověk v tretrách rok neběhá, navykne si na úplně jiný stereotyp běhu," vypráví. Bolest v kotníku a lýtku jí vloni, kromě aténské olympiády, kde proklouzla až do finále, vůbec nedovolovala obout tretry, ve zbylých závodech nazula obyčejné tenisky.
I v sobotu po několika skocích, které si s trenérem Paterou ještě po závodě naordinovala, musela přestat. "Ale už je to lepší. Když skáču v maratónkách, tak při tréninku bolest téměř vůbec necítím a druhý den jen trochu," konečně může relativně pozitivně hodnotit svůj zdravotní stav.
Ještě ji ale čeká velké penzum práce. "Musím se v tretrách vyběhat, jedna chyba v rozběhu se odvíjí od druhé. Když si při něm začnu věřit, můžu skočit hodně zajímavý výkon," plánuje se svojí buldočí povahou.
Tou je pověstná od svých tyčkařských začátků, jiný je ale nyní její pohled na atletickou kariéru. "Skáču už jen pro své potěšení a pro pocit, že se můžu přiblížit svým výkonům z minulosti, nebo je dokonce překonat. Mám radost, že si sportovní život dokážu dirigovat sama. Neexistuje žádná jiná páka, která by mě do atletiky nutila, ani účast na světových soutěžích, ani peníze," říká rozhodným hlasem. Právě uspíšené návraty do sektoru v minulosti vynucenou pauzu halové mistryně světa i Evropy zřejmě prodloužily.
Psychicky zesílila
Všechno zlé je ale k něčemu dobré a platí to i u Hamáčkové a jejích zdravotních lapálií. "Jsem teď psychicky silnější. Prošla jsem si takovými peripetiemi nahoru a dolů, že všechno beru víc s nadhledem," tvrdí pětadvacetiletá tyčkařka.
Dobře si navíc uvědomuje, že na atletice není existenčně závislá. Vystudovala fyzioterapii, ke které se může kdykoliv vrátit. "Vůbec se necítím hendikepovaná tím, že jsem hned po škole nešla pracovat. Samozřejmě nejsem Pavel Kolář nebo Láďa Brejcha, ale je dobré vědět, že i já můžu při rehabilitaci pomáhat lidem," říká Hamáčková. Může pomoci i sobě? "Vůbec ne, vlastnímu tělu se pomáhá hrozně blbě," přiznává s úsměvem.
Z atletického světa také nakoukla mezi podnikatele. S přítelem, bývalým reprezentačním bobistou Michalem Mouchou, se podílí na organizování turnajů a lig pro firmy v míčových sportech. "Ta práce mě baví, souvisí se sportem a je fajn ho poznat i z druhé stránky," chválí si nově nabyté zkušenosti.
Tím její aktivity nekončí. Vloni si s partnerem pořídili psa. "Evropský saňový pes. Vypadá jak přerostlý ohař, neloví a chce jenom běhat," upřesňuje Hamáčková. V hlavě má také plány na cestu do severní Evropy na motorce, přednost ale nyní dostává atletika "Cítím, že teď je poslední doba, kdy můžu využít to, co jsem natrénovala, takže jsem veškeré další aktivity odložila. A navíc, s tím pejskem se na motorce strašně špatně jezdí," směje se blonďatá tyčkařka.
Teď si užívá ideálního psychického rozpoložení: "Nedávno se mi zdálo, že jsem skákala na mistrovství Evropy a pak říkala novinářům, že jsem teď připravená na všechno: jít pracovat, skákat dál o tyči i být matkou. A opravdu to tak nějak cítím, že si můžu si dovolit cokoliv."
