Biatlonová legenda Pelcová-Adamíčková: Gabče nesahám ani po kotníky

„Za mé kariéry spousta lidí u nás ještě vůbec nevěděla, co to vlastně biatlon je. Dneska už je to úplně o něčem jiném, než když jsme závodily my. Navíc není srovnatelný ani zájem, teď se na tento sport chodí dívat lidi do hospod. Gabče nesahám svými výkony ani po kotníky. Moc jí držím palce a mám pocit, že už bylo na čase, aby někdo od nás ten velký křišťálový glóbus vyhrál," tvrdí nyní 46letá Pelcová-Adamíčková.

„Gabča je dříč a hlavně úžasná, jak se dokáže koncentrovat na střelbu," přidává další lichotku na adresu své nástupkyně. „Mě taková slova hladí po duši, pro mě je právě Jiřinka tou Paní biatlonistkou," něžně se usměje Gabriela Soukalová, které v době triumfu její předchůdkyně byly pouhé tři měsíce.

Držitelce štafetového zlata z MS 1993 se líbí, jak si jde Soukalová cílevědomě za svým. „Přijde mi, že to má srovnané v hlavě a ví, čeho chce dosáhnout. Navíc je umělecky založená, krásně zpívá a ten pěkný lidský základ má od rodičů. A její často zmiňovaná roztržitost, ta k ní prostě patří, pro mě je to takové milé," říká pátá žena ze závodu na 7,5 km při ZOH 1992 v Albertville.

Soukalovou zná z Jablonce odmala. „Pamatuju si, že když jsme lyžovaly nahoře v Břízkách na kolečku, tak ji maminka Gábina jako trenérka někdy brala s sebou. Měla kudrnaté vlásky, veliké oči, vždycky to byla moc hezká holčička," vypráví někdejší vítězka Světového poháru.

„To, že letos Gabča po životní sezóně nakonec získala křišťálový glóbus, je pro ni určitě obrovskou satisfakcí za mistrovství světa, kde neměla štěstí na své straně," míní vítězka SP z roku devadesát.

„Biatlon je náročný především v tom, jak se musí skloubit dvě tak odlišné věci, jako běh na lyžích a střelba. K tomu hraje roli psychika. Jenom silné osobnosti vydrží ten nápor, že když máte dobře rozjetý závod, tak musíte odstřílet i tu poslední položku. Přesně tohle Gabča v sobě má, takhle umí závodit, proto má našlápnuto ke skvělým výsledkům," vykládá Pelcová.