Fotbal Vízka pořád baví, raději ale hraje golf

"Ale je toho už trochu moc na moje léta," dodává zárověň Vízek, který za dva roky oslaví padesátiny. Doma má zlatou olympijskou medaili z Moskvy, bronzovou z mistrovství Evropy v Itálii, hrál i na mistrovství světa ve Španělsku.

Fotbal ho prý pořád baví, i když teď už raději hraje tenis a golf. "Při tenise si vyhovím, nemusím tolik běhat, a golf - to je paráda. Ten se hraje v chůzi a s rozvahou," pochvaluje si.

"Fotbal se v chůzi hrát nedá, i když já už ho tak hraju, ale vidím, že to není ono. K fotbalu patří rychlost, tvrdost a to už ze mne vyprchává," přiznává s úsměvem technický útočník, který svými kličkami bavil diváky a přiváděl soupeřovy útočníky k zoufalství. Ale pořád prý si fotbal raději zahraje, než ho sleduje jen jako divák.

"Na dobrý fotbal se rád podívám, ale kde ho u nás najdeme? Nároďák hraje výborně, to je o něčem jiném, bohužel ho příliš často nevidíme. Ale liga se mi moc nelíbí. Nemůžeme se však divit. Když se u nás objeví dobrý fotbalista, jde do ciziny."

To je ostatně případ i jeho zetě Vladimíra Šmicra, který hraje v Liverpoolu. "Jezdím tam občas za ním a za dcerou a musím říct, že jsem si anglický fotbal oblíbil. Některé zápasy tam také nemají bůhví jakou úroveň, kličky tam moc neumějí, ale líbí se mi přístup hráčů, to, jak se k sobě chovají, jak hrají bez filmování, jak tam pískají rozhodčí."

Je na Vláďu pyšný, říká, že udržet se v kádru takového mužstva, jako je Liverpool, už něco znamená. "Jen by měl hrát trochu víc na sebe. Udělat párkrát něco víc s balónem, nezbavovat se ho. Ale on hraje pro mužstvo. I v nároďáku. Taky proto se neobjevuje v anketách tak vysoko, jak by mohl," říká Ladislav Vízek, který odehrál v reprezentaci 55 zápasů.

Dvakrát byl vyhlášen fotbalistou roku - v letech 1983 a 1985. "Je to pěkné ocenění, vážím si ho, něco to znamená. Tenkrát to však nebyla taková sláva, ve fotbale taky nebylo tolik peněz. Teď je to všechno víc zmedializované, celý fotbal. Naši nejlepší hráči jsou opravdové hvězdy, se vším dobrým i špatným, co to přináší. A Pavel Nedvěd, to je opravdu borec, jemu ten Zlatý míč patří naprosto právem."

I Ladislav Vízek působil v cizině. Ve dvaatřiceti letech přestoupil z Dukly do francouzského Le Havru. "Dřív nás ven nepouštěli, až na sklonku kariéry. A to už jsme byli vymačkaní jako citróny. Dva roky jsem tam užmoulal, ale už to nebylo ono. Přesto na to rád vzpomínám."