Rubriky:

Ultimate Frisbee

Tomáš Veselý: Líbilo by se mi, kdybychom se v open kategorii dostali na ME do semifinále

9. března 2011 13:04

Dovést Prague Devils k šestému mistrovskému titulu v řadě, se Silence vybojovat semifinále na Evropské lize a českou reprezentaci v kategorii open dostat alespoň do čtvrtfinále. To nejsou malé cíle pro jednu sezónu, ale trojnásobný trenér Tomáš Veselý má všechny předpoklady, aby se jim přiblížil. Ultimate frisbee hraje už sedmnáctým rokem, dvě sezóny působil v britském týmu Clapham, s kterým vyhrál ME v roce 2005, vystudoval učitelství a trenérství na FTVS a sportu se věnuje profesionálně jako školitel učitelů v Asociaci školních sportovních klubů.

 

Petr Kotěšovec

Prague Devils mají za sebou úspěšnou halovou sezónu. S open jste vyhráli Prague Winter a teď i halové mistrovství republiky. Finále proti Zimnici ale bylo dost těsné…
Ten začátek byl trochu frustrující, ale jakmile jsme to začali otáčet, věděl jsem, že to dáme. Nepolevili jsme až do konce, změnili jsme obranu a to zafungovalo.

V Česku patříte dlouhodobě k nejlepším týmům. Co za tím úspěchem stojí?
Jednak se nám daří čas od času nabrat lidi, kteří jsou na tom sportovně dobře. Mají nadání a zájem něco dělat. A pak věříme, že vyhrát můžeme. Do zápasu nastupujeme od začátku, a i když je to někdy za nepříznivého stavu, do poslední chvíle chceme vyhrát.

Kde hledáte nové hráče?
Hlavní líheň je ČVUT, kde Jan Filandr (jeden z průkopníků ultimate frisbee v ČR, pozn. red.) vede tělocvik. Tam si vytipujeme kluky a holky, co mají trošičku talent na sport a stáhneme je k nám. Pak je otázka, jestli vydrží, jestli je to začne bavit natolik, že se tomu koníčku začnou věnovat jako regulérnímu sportu.  Dva tři lidi se donutí a tím udržujeme základnu.

Jakou máte členskou základnu? S kolika lidmi počítáte na sezonu?
Dost širokou. Kolem 40 lidí. Trénuji v Devils pokročilé hráče a lidi, co chodí na pondělní tréninky pro začátečníky tolik neznám. Ještě nevíme, kolik z nich zůstane a jak moc se tomu budou věnovat.

Nezvažujete jako Devils účast v evropské lize? Zatím hraje jen pár vašich hráčů s týmem Silence…
Zatím ne. Nebylo by dost lidí, kteří by byli ochotní do toho jít pravidelně každý rok. Silence vznikli, aby lidé, kteří jsou ve svých týmech nejlepší a tým táhnou, měli možnost se kde zlepšovat a zpětně tyhle zkušenosti přinést do svého týmu. V Silence jsou lidé, kteří nechtějí hrát jen českou ligu, ale chtějí se posunout na evropskou úroveň. Ultimate není sport profesionální. Ne každý má ambice hrát každý týden na co nejvyšší úrovni, ale jednou za 14 dní si zahrát. Je to kolize mezi dvěma přístupy.

Takže do open kategorie na EUCS zatím více českých týmů vstupovat nebude?
Pokud nastane situace, že týmy budou mít dostatek lidí, aby mohly evropským týmům konkurovat, myslím, že v tom nebude problém. Bylo by to jen dobře. Ale určitě to bude proces delší než jeden, dva roky.

Jak se díváš na změny v uspořádání EUCS – více regionů a větší šance na postup do rozšířeného finále?
Myslím, že rozšíření ničemu nepomůže. Lepší, když se do finále dostane 16 nejlepších. Je to pak daleko prestižnější. Pro ostatní je vrcholem regionální kvalifikace. Hra s týmy na stejné úrovni je posune dál, než když hrají s týmy o dvě třídy lepšími. Vrací se to k tomu, co tu bylo donedávna, že na mistrovství jede, kdo se přihlásí, ne výběr z Evropy. Pro nás je to krok zpátky. Spadli jsme do asi nejslabšího regionu. Třeba se po roce ukáže, že to nebyl dobrý nápad.

Loni Silence skončili v evropské lize devátí. Jaké jsou cíle pro nadcházející sezónu?
Do horní osmičky jsme se dostali jen jednou, ještě jako Devils posílení o hráče z jiných týmů. Bylo to v roce 2008 v Paříži. Od té doby jsme končili těsně před tou první osmičkou. Chtěli bychom se dostat zase jednou trochu výš. Snad se nám to podaří se Silence, a kdyby se nám pak s repre podařilo dostat do čtvrtfinále, bylo by to dobrý. V repre jako open nemáme moc zkušeností. Uvidíme, jak se týmy poskládají. Čtvrtfinále by mohlo být reálný.

Kolik lidí se do reprezentace přihlásilo?
Něco přes 30 a počítáme, že jich vezmeme 21 až 24. Chceme alespoň tři sedmičky a hráče navíc vezmeme, když uvidíme, že jsou pro tým přínosem.

Co vás v rámci přípravy čeká a kdy bude výběr ukončen?
Koncem března máme první soustředění a za dalších 14 dní turnaj, kam jsme přihlásili dva týmy a měli by tam být všichni, co mají o repre zájem. Pak následují dva turnaje, v Bruggách a v Amsterdamu. Tam už by měl jet výběr, hlavně kluci, o kterých se bude rozhodovat. Rozhodneme v půlce června. Pak budeme mít ještě měsíc na dopilování taktiky. 14 dní před akcí bude soustředění. Celkem plánujeme tři soustředění a tři turnaje.

V Čechách žádný přípravný turnaj neplánujete?
Bavili jsme se o Aši, ale je možné že budeme mít tou dobou soustředění. Na turnaji se toho moc nenatrénuje.

Česká reprezentace zaznamenala řadu medailových úspěchů, ale vždy šlo o mix. Naposledy to bylo stříbro z ME v Southamptonu v roce 2007. Nelákala tě představa zkusit znovu mix a vyhrát třeba zlato?
Mix by to měl jednodušší, to je pravda. V Evropě je to tak, že nejlepší hráčky jdou do žen a nejlepší muži do open. Nastala situace, kdy by to mělo být tady stejné. Zvlášť poté, co ženy vyhrály Evropu, si nedokážu představit, že by chtěly jít do mixu. Chtějí to zkusit i pro ně v elitní kategorii. U chlapů asi výsledek nebude takový jako s mixem, ale u žen se to může povést. I když pár holek odpadlo, tak uvidíme.

Patříš k hrstce českých hráčů, kteří působili v zahraničním týmu. V tvém případě šlo o Clapham, několikanásobného mistra Británie. Jaká to byla zkušenost?
V Anglii jsem hrál rok a pak v roce 2006 tam dojížděl na pár tréninků před mistrovstvím světa. Během toho roku jsem s nimi hrál každý týden. Tam je výhoda, že se dá hrát celoročně venku. I když byla zima a sněžilo, zem nebyla promrzlá. Na podzim udělali tryouts, kde nabrali mladý kluky, co s nimi chtěli hrát, a nechali je trénovat až do února. Pak řekli pár lidem, o kterých si mysleli, že mají perspektivu, aby se k týmu přidali. Mohlo to být 8-10 lidí. Každý rok jsou tam noví hráči. Pár starých zůstane, pár se odstěhuje. Když jsem tam byl, začínala liga v dubnu a končila koncem srpna. Pak to kvůli EUCS posunuli, aby nebyla sezóna tak dlouhá, a na začátek dali mix.

Čím by se mohl český ultimate v Anglii inspirovat?
V tréninkách. V Claphamu byl přetlak lidí, kteří chtěli hrát. Člověk nebyl nucený hrát všechno, dělal se výběr lidí do týmu. Taky se mi líbilo, že se nezajímají o to, kolik má tým na turnaji lidí nebo jestli je mezi zápasy dost velká pauza. Tam se hrají třeba dva zápasy v kuse a jeden trvá 100 minut. A nikdo se nebouří. Délka zápasů je další věc. Delší jsou kvalitnější. Když hrajete 100 minut o každý bod, je to jiné, než hrát 45 minut. S každou minutou je to těžší, pro útok i pro obranu. My hrajeme 45 minut, což je nepoměr. Že nejsme zvyklí hrát vypjaté zápasy, se ukázalo při finále v Southamptonu, kdy jsme to psychicky nezvládli.

S Claphamem jsi vyhrál ME klubů v Rostocku v roce 2005. Čekal jsi takový úspěch?
Netušil jsem, jak na tom je Clapham na mezinárodní úrovni. Tušil jsem, že semifinále by to mohlo být, ale že to dopadne takhle, to jsem nečekal. Největší zážitek z toho turnaje bylo semifinále s Flying Angels. Vyhráli jsme o bod tím, že Angels v posledním bodě uznali, že nahlášený faul nebyl faul. Dohadovali se o tom asi tři minuty. Neuvěřitelný. Rozhodující bod zápasu. Na útoku jsme pak dali bod a zvláštní bylo, že ačkoli jsme ho dali a postoupili do finále, nikdo nejásal. Cítili jsme to tak, že jsme utekli hrobníkovi z lopaty. Byl to intenzivní zážitek, nejsilnější a nejneuvěřitelnější zážitek z turnaje. V tom zápase šlo o každý bod. Napínavé až do konce. Můj nejsilnější zážitek z ultimate vůbec.

Mistrovství v Southamptonu bylo taky úžasný. Tam bylo super, že jsme bydleli všichni ve stanech. Několik týdnů předtím pršelo, a když jsme přijeli, bylo krásně. Byli jsme na tom nejlíp. Mezi zápasy jsme si mohli jít odpočinout, měli jsme to nejblíže na hřiště. Odsud mám dva zážitky: ve skupině, když jsme porazili Anglii asi o bod nebo o dva, a pak to semifinále proti Francii. Oni udělali jen jednu nebo dvě chyby na konci zápasu.

Kdy jsi začal ultimate hrát?
Na podzim 1994, když jsem šel na střední. Dozvěděl jsem se o něm přes maminku. Říkala, že její kolega z boleslavské nemocnice, Honza Hanousek, hraje sport s talířem a že s ním jezdí po světě a že je to super. Šel jsem se podívat a chytlo mě to. Do té doby jsem dělal spoustu jiných sportů. Mezi nimi fotbal, tenis, na ZŠ atletiku, letní biatlon, jezdil jsem na plachetnicích. S našima jsme hodně sportovali.

Frisbee nakonec vyhrálo, čím to?
Šlo mi to. Byl jsem relativně šikovný na všechno. Tady ale člověk viděl, že to postupuje rychle. Byl jsem asi pět let nejmladší v komunitě. To mě přitahovalo. Začali jsme jezdit na turnaje ven a člověk se dostal jinam. První turnaj venku jsem hrál po 2-3 letech. Hrál jsem tehdy za boleslavský tým Boule. Trvalo to tři roky, pak se hráči rozprchli na VŠ, já odešel do Devils, Honza do Budějovic.

Ty se v rámci AŠSK věnuješ rozvoji sportu na základních a středních školách. Roste o frisbee zájem?
Evidujeme nyní 170 škol, které se v nějaké formě frisbee věnují, a jejich počet každoročně stoupá. Neznamená to, že se tomu věnují pravidelně, třeba jen v rámci jednorázového kurzu, ale ty děti s tím přijdou do styku. Středoškolská liga, kterou organizují lidi z ČALD, je správný směr, jak to dostat k lidem. Když se to dostane k učiteli, který bude mít zájem a začne to učit, vychová nejen novou generaci hráčů, ale když to vydrží na škole, budou ti lidé postupně přibývat. Podobně to máme s Janem Filandrem – na tělocvik k němu chodí plno lidí, ale jen pár jich zůstane a začne hrát. Když se to pak povede na větším území, v každém kraji budeme mít 2-3 školy.

Je mezi učiteli zájem?
Pro učitele, které jsme školili, je to zajímavé. Je to něco jiného. Holky při téhle hře například donutí, aby běhaly, aby tu hru opravdu hrály. U basketu, volejbalu se jim to nepodaří, protože to ty holky třeba nebaví. Teď jsme měli v práci školení, dvě hodiny frisbee, a na každou přišlo 30-40 učitelů, což je dost. Někteří chodí pravidelně. Frisbee dělají ve škole. Pár z jejich žáků se může zapojit do klubů. Je to nejlepší varianta, jak sport šířit.

Může být frisbee pro školy zajímavé i díky myšlence spirit of the game?
Určitě. Učitelé tak mohou děti učit vlastnímu rozhodování. Ve frisbee není nikdo třetí, kdo řekne, co se stalo. Hráč musí problém vyřešit sám. A musí znát pravidla. Trenéři tak můžou vést děti k zodpovědnosti za vlastní chování na hřišti i mimo něj.

Myslíš, že pozorovatelé, kteří by rozhodovali sporné momenty, nejsou ve frisbee potřeba?
Nemám s nimi žádnou zkušenost a myslím, že se to zatím dalo vyřešit bez nich. Možná by člověk změnil názor, kdyby s nimi hrál. Ale nemám zatím potřebu to zkoušet.

Dokážeš si představit frisbee jako profesionální sport?
To si představit nedokážu. Peníze do toho vnesou jiný rozměr. Pak se z toho stává práce a člověk má pak jinačí ambice, když je na tom životně závislý. Proto by to asi mělo zůstat amatérským sportem. Není nutné, aby se ten sport vyvíjel tímhle směrem. Pro mnoho lidí by to byl moment, kdyby s tím přestali.

Je šance, že se ultimate dostane na olympiádu? Ty bys byl pro?
Šance asi je. Je to sice komerční záležitost, ale to by mě asi netrápilo. Už mistrovství světa je ohromná událost a na olympiádě musí být nejen ty sportovní zážitky, ale i atmosféra mnohem větší.

Co by sis v ultimate frisbee ještě rád splnil?
Líbilo by se mi, kdybychom se v open kategorii dostali na ME do semifinále a na bednu. Je to hrozně těžký, ale nám nejbližší cíl. Mistrovství světa je zatím někde úplně jinde. Dál aby se to rozšířilo do škol a přidalo se víc lidí.

Kateřina Heilmann

Zrušit


Časová osa: Ultimate Frisbee

Filtr článků - Ultimate Frisbee