Neumannová: Když vidím ten finiš, stále mě mrazí v zádech

Co pro vás znamená vítězství v anketě Sportovec roku?Velice si toho vážím, protože konkurence v českém sportu je veliká.

Dvakrát jste byla druhá, jednou třetí, věřila jste, že tentokrát už zvítězíte?Letos jsem v to doufala. Víc jsem na olympiádě udělat nemohla a říkala jsem si, že zlato bude mít váhu. Když jsem v minulosti měla konkurenty v Dominiku Haškovi nebo Jardovi Jágrovi, věděla jsem, že to bude těžké a oni mají víc šancí. Loni to bylo s Jágrem docela těsné.

Víte, která žena naposledy triumfovala v anketě?Před dvaadvaceti roky moje běžecká kolegyně Květa Jeriová.

Ženy to mají v této anketě asi těžší než muži...Mají spíš méně sportovních příležitostí vyniknout než muži. Když už dosáhnou úspěchu, věřím, že jejich medaile mají stejnou váhu jako medaile mužů a nejsou diskriminovány. Ale vítězství po dvaadvaceti letech, to je na pováženou.

Váš vítězný finiš z olympijského Turína se objevil na obrazovkách mnohokrát. Co cítíte, když se na něj díváte s odstupem času?Když vidím ten vítězný finiš, tak mě stále mrazí v zádech. Byl to vrcholný okamžik mojí kariéry a pak, když ke mně přiběhla dcera Lucinka, bylo to úžasné.

Vzpomenete si, jak probíhal závěr vítězné třicítky?Jednu chvíli jsem si přála být alespoň třetí. Když jsem pak v té dlouhé rovince viděla, že mi ty dvě soupeřky neutíkají, sepnulo mi v hlavě, že to zkusím. A pak se rozjel motor. Když jsem je míjela, těch posledních dvacet metrů už jsem věřila, že vyhraju.

Na vyhlášení Sportovce roku jste přilétla vrtulníkem z Tauplitzu, kde se připravujete. Jaká byla cesta větrnou Evropou?Docela příjemná. Vrtulník není na vítr tak náchylný. V soukromých malých letadlech to hází víc. Letěla jsem v sobotu a ještě jsem nad Pískem zamávala rodičům, kterým jsem před tím telefonovala. Oni vyšli před dům a mávali mi ručníky. Pilot udělal nad panelákem kolečko a letěli jsme dál.

Co říkáte letošní na sníh chudé zimě?Hrůza! Takovou jsem nezažila. Svoje zdravotní problémy dávám do souvislosti právě s touto zimou. Vždyť od Vánoc žiji s nabalenou taškou a neustále někam jezdím za sněhem. Dřív jsem byla zvyklá, že vyrazím na čtrnáct dní na přípravu a mám klid. Teď jsem pořád někde. Koncem týdne mám letět na další závod, ale nikam už na tři dny nepojedu. Budu se připravovat doma na kolečkových lyžích... Té chráněné oblasti na Šumavě se raději vyhnu, aby zase nebyly problémy.

Můžete ještě vyhrát Světový pohár?Ta vidina se mi vzdaluje. Pořádně jsem si to užila jen v prvním závodě v Mnichově. Tour de Ski byla hrozně těžká, po ní jsem spala skoro dva dny. V podstatě většina závodů byla o tom, že buď jsem měla zdravotní problémy, nebo nebyly dobré podmínky. Tím se nevymlouvám, závodit budu dál, protože mě to baví. Moje lyžování není o tom, jestli vyhraju nebo nevyhraju Světový pohár.

Nezvažovala jste, že se spíš budete připravovat na mistrovství světa?I to by byla varianta, ale Japonsko je nevyzpytatelné. Teplota se tam během dne zvedne o deset stupňů Celsia a trať uplave. Nerada bych sázela všechno na jednu kartu a pak litovala, že jsem víc nezávodila.

Objevily se informace, že byste po nějaké pauze mohla pokračovat v závodění...To byl spíš šum nebo nepochopení mojí odpovědi. Letos skutečně končím. Spíš jsem to myslela tak, že se mi za rok bude po lyžích stýskat.

Poslední závod vychází na švédský Falun. Tam bude rozlučka?Není to z mého pohledu to pravé místo, norské Oslo by se mi zamlouvalo víc. Úplná rozlučka tam nebude, něco ještě vymyslíme. Teď se tím trápit nebudu a soustředím se na závody, které jsou přede mnou.