Článek
Máte pořád v hlavě, jak dav tleská, hučí při vašem triumfu na hrách v Grenoblu?
Tojsou věci, které se nezapomínají. Bylo to krásné, nádherné. Po celou cestu z můstku, bylo to tak kilometr a půl přes pole, byl kolem humbuk, blázinec. V jednu chvíli jsem neměl takřka nic. Ani jeden pár lyží, čepici, rukavice. Šli jsme v procesí Čechů, novinářů a televizáků a pořád slavili. Bouchali jsme šampaňské, to měl nějaký funkcionář v ruksaku. Ale když jsem došel na pokoj, tak jsem tam měl věci krásně složené. Nic nechybělo. Ale kdo to tam dotáhl, to jsem se dodnes nedozvěděl.
Bylo olympijské zlato na středním můstku pro vás nejtěžším sportovním vítězstvím?
Určitě byly těžší závody. Třeba Turné čtyř můstků, tam startuje větší počet lidí, není to omezeno jak na olympiádě. Ale tam na tom zase hrozně záleží, je to jednorázový závod. Na Turné, když se nepodařil jeden, se to dalo dohnat. Na hrách ne, tam byl psychický tlak větší.
Zvlášť když jste byl zároveň při zahájení vlajkonošem výpravy…
Bylo to pro mě překvapení. Moje první olympiáda, a ještě když se vám dostane takové pocty, že nesete vlajku... Tehdy jsem si říkal: Proč já? Vždyť tam byla krasobruslařka Hanka Mašková nebo hokejisti, co už měli něco za sebou. Takže to už k něčemu zavazovalo.
Nemáte někdy chuť si nazout lyže a skočit? Vyrazíte ještě na můstek, nahoru na věž?
Skočit, sjet buben třeba na nějakém menším můstku, by mi nedělalo problém. Ale skoky jsou sport, který se musí dělat průběžně, aby člověk pořád v sobě měl tu orientaci, vnímal rychlost. Jsou však veteráni, kteří blbnou i do sedmdesáti. Dokonce na jejich mistrovství světa skákal na dvacetimetrovém můstku skoro devadesátiletý. Lyže mu museli nazout, ale sjel a skočil. To jsem obdivoval, protože v tom věku stačí blbě upadnout a kosti se zlámou.
Kdy jste jako veterán skákal naposledy vy?
V roce 1979 poprvé a naposledy v Harrachově. A i když mi to nedělalo problém a dělil jsem se o prvenství s Hubačem, tak jsem si řekl dost. A už jsem neskákal.
Patřil jste ke slavné skupině trenéra Remsy. Kdybyste bral sebe v nejlepší formě a měl současnou techniku, kam byste se řadil mezi dnešními skokany?
Všechno se změnilo. Lyže, technika, můstky. To se opravdu nedá srovnávat s naší dobou.
Jak na tom jsou tedy dnešní závodníci?
Za nás se kladl veliký důraz na kondiční přípravu i techniku. Pojetí bylo takové silovější a díky trenérovi Remsovi, ten nás dřel, jsem neměl problém udělat z podřepu tři sta kilo. Vzpomínám si, že při testech v Olomouci, v laboratoři Univerzity Palackého, jsme tam strhali řetězy, když jsme vytahovali z podřepu. Byli překvapení, jakou máme v nohách páru. Dovolím si říct, že co se týká celkové připravenosti, tak jsme na tom byli líp než dnešní skokani.
Jak to?
Bylo to třeba i tím, že jsme chodili na můstky výhradně pěšky. K tomu jsme měli náročné kondiční tréninky, pro mě nebyl problém absolvovat i závod s běžci. Vždy jsem končil tak uprostřed startovního pole. Dokonce jsem jednou rozbíhal štafetu. Dneska jsou kluci zaměřeni jen na skok. My jsme běžně měli dopoledne skokanský trénink, po obědě kondiční a pak jsme šli hrát na dvě hodinky fotbal s profíky. Když jsme končili, pot z nás jen tekl.
Nelitujete, že jste nežil v Norsku či Finsku? Tam je lyžování národním sportem...
Těžko bych dokázal žít jinde. Ano, obdivuju tam krajinu, v Norsku fjordy, ve Finsku jezera a na jejich březích sauny a chaty. Ale jak člověk nevidí kapličku na Radhošti, je nesvůj.
