Článek
Co pro vás těch deset minut na hřišti znamenalo?
Možná je to největší úspěch mojí kariéry, že jsem dokázal zase vyběhnout na palubovku a hrát. Basket mi vlastně slouží jako způsob vyrovnání se s tou nemocí. Dát ještě koš by bylo už třešinkou na dortu, ale jsem vůbec rád, že se vracím k tomu, co mě baví.
Jak se na ten váš návrat k vrcholovému sportu tváří lékaři?
Někteří mě mají za blázna, ale jiní zase říkali, zkus to. Nikdo z nich to nedoporučil ani nezakázal. Spoustu lidí asi překvapilo, že ten můj návrat přichází tak brzy, ani já sám to nečekal. Je to ale pozitivní výsledek mého usilovného snažení, abych tělo zase rozpohyboval.
Vnímal jste bouřlivé přivítání téměř dvěma tisícovkami diváků v hledišti?
Fanoušci byli skvělí, viděl jsem i transparent s nápisem Pavle, vítej zpátky. Taková věc ohromně potěší.
Transparent fanoušků Pardubic vítající Pavla Miloše zpět na palubovku.foto: <a href="http://www.pravo.cz/">Právo</a>/Milan Malíček
Byla touha hrát zase basketbal vaší hlavní motivací při léčení?
Nejdřív bylo mým přáním, abych začal vůbec nějak fungovat. Když mi zjistili tu nemoc, byl to pro mě šok a docela dlouho jsem se z toho psychicky hrabal. Myšlenka na návrat k basketu nepřišla hned. Když se ale ukázalo, že by to bylo možné, hodně jsem se k ní upnul. Od konce července jsem začal cvičit a pravidelně zvedal zátěž, až jsem se dostal do fáze, že jsem mohl začít trénovat. Myslím si, že kdybych nehrál basket, tak by se můj stav určitě tolik nezlepšil.
<tbody><tr class="invert"><td>Celý rozhovor s Pavlem Milošem čtěte v pondělním Právu.</td></tr></tbody>
