Článek
Jaký máte pocit z vývoje ženského florbalu? Zatímco u mužů se občas dočkáme překvapení, u žen je rozdíl mezi elitní čtyřkou a zbytkem světa stále obrovský.
Na rovinu bych řekl, že je teď vidět ještě víc. Je to dané i tím, že ty čtyři země se začínají částečně poloprofesionalizovat, což přináší ještě větší odstup. Ale zapomínáme na to, že před deseti lety Česko hrálo poprvé semifinále. Existovala top trojka a Češi byli takový most mezi nimi a zbytkem světa. A třeba fotbal a hokej mají stoletou historii, florbal se hraje třicet let a pořád se vyvíjí.
Co tedy udělat, aby nebyl florbal posměšně označován za sport, který hrají čtyři země na světě?
Florbal podle mě málo pracuje s dalšími zeměmi, což je dáno i historicky. Finové, Švédové a Švýcaři založili mezinárodní federaci, zatímco v jiných zemích se florbal pořádně ani nehrál.
První muž českého florbalu Filip Šuman, vlevo trenér reprezentace Petri Kettunen.
Je ve vašem zájmu, aby se podobně dotáhly i další země?
Rozhodně. Víte, v Česku jsme pořád první generace lidí, která florbal rozvíjí. Pamatujeme, když u nás začínal, zatímco ve Švédsku a Finsku už je to druhá třetí generace a už nepamatují ty pionýrské začátky. Pro ně je těžší se vžít do role těch zemí, které jsou v začátcích. Ale je třeba, aby si i ve Švédsku, Finsku a Švýcarsku uvědomili, že je třeba urychlit vývoj také v dalších zemích.
Kdy se podle vás k elitní trojce připojilo i Česko?
Určitě pomohl úspěch v podobě mužského stříbra v roce 2004. Založila se Euro Floorball Tour, protože do té doby hrály ty tři země jen mezi sebou. Druhý zlom byl šampionát u nás v roce 2008, kdy uvěřili, že Češi dokážou některé věci ještě lépe než oni. Akceptovali, že se přibližujeme špičce a dohnali jsme desetiletou ztrátu.
Zmínil jste postupnou profesionalizaci florbalu. Schyluje se k ní? I nejlepší české hráčky v zahraničí chodí na tréninky až po práci.
Když se podíváme na ty čtyři země, tak ano. Je pravda, že ve Švédsku došlo i negativnímu vývoji, kdy se ekonomika klubů před pěti šesti lety dostala do extrémního rozvoje a kluby investovaly do podmínek hráčů, i když na to nebyly připraveny.
Jaká je v tomto ohledu situace v Česku?
Myslím, že se vyvíjíme zdravě. Hlavně potřebujeme, aby se kluby profesionalizovaly vnitřně, na trenérské a organizační úrovni. Dneska má asi 80 klubů v Česku profesionálního zaměstnance, zatímco zhruba před sedmi lety bychom našli tak deset lidí, kteří se florbalem živili.
Co zatím říkáte na diváckou kulisu šampionátu v Neuchatelu? Švýcaři se rozhodli umístit šampionát do své francouzské části, kde zdaleka nemá takovou popularitu jako v té německé.
Jsme tu spíš ve Francii než ve Švýcarsku, což je pro florbal obrovská premiéra. To rozhodnutí bylo relativně odvážné, pro rozvoj našeho sportu v západní části Evropy asi dobré je, ale logicky to ovlivňuje řadu věcí. S tak vrcholovou akcí tu nikdo nemá zkušenost organizačně ani divácky. Ale domácí tým hraje výborně a jeho zápasy mají vysokou sledovanost, jsem přesvědčen, že na finálové zápasy přijde dobrá kulisa.
S diváckou atmosférou nebývá problém v Česku, kdy by se mohl šampionát vrátit k nám? Volný je zatím rok 2023.
V dlouhodobém plánu to určitě je, ještě vyhodnotíme, jestli bychom kandidovali na rok 2023 nebo 2025. Teď nás v lednu čeká v Ostravě Pohár mistrů, pak světový šampionát juniorů, tak je pozornost upřena na tyto dvě akce.
