Článek
Nová vláda vydala programové prohlášení, v němž dostal prostor i sport. Zaujalo vás něčím, nechybí v něm něco důležitého?Už je to asi desáté programové prohlášení, které jsem viděl. Jedna věc je, co se napíše, druhá, co se pak splní. Důležitější jsou pro nás konkrétní dotační programy pro sport. Jejich příprava probíhá. V tomto směru jsme optimisté, plány na zlepšení postavení sportu nabírají konkrétních obrysů a pevně doufáme, že se v krátké době dočkáme reálného zlepšení.
Milan Hnilička předložil nový zákon o sportu, který ale sportovní prostředí kritizuje zejména proto, že s ním nebyl konzultován a rozhodování o sportu v podstatě chce centralizovat pod tzv. agenturu pro sport. Co vy osobně o tomto návrhu zákona soudíte?Návrh novely zákona o podpoře sportu se z devadesáti procent týká jen a pouze převodu pravomocí v rámci státní správy z Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR na Národní sportovní agenturu. Vnímáme to jako politický akt, který nemá reálný dopad na sportovní prostředí, protože z našeho pohledu není podstatné, jaký úřad bude peníze do sportu rozdělovat. Každopádně v novele toho o sportu jako takovém moc není, více naznačuje důvodová zpráva. Vítáme především plánované programové a víceleté financování sportovních svazů a také úpravu zákona z hlediska možnosti přeposílání finančních prostředků z dotací dalším členským organizacím sdruženým v daném svazu. Na druhou stranu je pro nás obtížně přijatelný fakt, že by dotace mohly čerpat i komerční organizace. Doufáme, že tento bod bude ještě k diskusi. A jsme trochu zmateni faktem, že se má téměř ztrojnásobit počet úředníků a pětkrát má narůst rozpočet na chod agentury, ale z návrhu novely není zřejmé, jaká bude činnost budoucí agentury a v čem se změní oproti nynější činnosti odboru sportu ministerstva školství. To všechno bychom si ale rádi vyjasnili s vládním zmocněncem pro sport Milanem Hniličkou, nechceme zaujímat jakákoli unáhlená veřejná stanoviska. Milan Hnilička je člověk se znalostí sportovního prostředí, má naši podporu a doufáme, že půjde správným směrem a podaří se mu nastavit dobré fungování financování sportu.
Nemáte pocit, že stát za málo peněz, které do sportu dává, si připisuje až nezasloužené úspěchy, a někdy to vypadá, že se na nich politici přiživují?Naopak. Jsme rádi, když politici fandí na sportovních akcích českým reprezentantům. Podle našich průzkumů generuje sport sedmdesát procent pozitivních zmínek o České republice v zahraničí. Jsem přesvědčený, že peníze vložené do sportu jsou pro stát nejefektivnějším vkladem, a to nejen z hlediska mezinárodní prezentace. Sport dává lidem a zejména mládeži vzory i jasná pravidla pro celý život. Přináší významné efekty, které se odrážejí v dalších oblastech, například ve zdravotnictví. Nepovažuji účast politiků na sportovních akcích za snahu sbírat body. Vrcholní vládní a ústavní činitelé by ji měli mít v popisu práce, protože sport je součástí propagace naší země. Vezměte si příklad nedávného fotbalového mistrovství světa v Rusku. Dovedete si představit, že by francouzský prezident Emmanuel Macron chyběl v hledišti při finále mezi Francií a Chorvatskem? Vždyť to by byla ostuda, kdyby nepřijel.
Co je pravdy na tom, jak vám vytkl místopředseda České unie sportu Marek Hájek, že ČOV platil cesty na olympiády ministerským úředníkům, a získal tak výhodu při rozdělování peněz, které dává stát do sportu?Takhle ostře to řečeno nebylo. Vztahy mezi ČOV a ČUS se často démonizují, někteří lidé by si přáli, aby byly co nejhorší. Obě organizace mají svoji představu o tom, jakým směrem by se sport u nás měl ubírat, a v osmdesáti procentech se shodujeme. Body, v nichž se rozcházíme, nejsou až tak významné. Vztahy jsou v rámci možností seriózní, samozřejmě někdy dojde k výkyvům. Vždy se snažím potlačovat svoje osobní sympatie nebo antipatie a své jednání podřizovat zájmům sportu. S předsedou ČUS Miroslavem Janstou se navzájem respektujeme. Podle mne jsme za období, kdy jsme oba ve funkcích, společně s dalšími lidmi posunuli sport výrazně kupředu, ale o pozitivních věcech se v médiích moc nemluví. Vždyť v době, kdy jsme začínali, dával stát na sport dvě miliardy korun, letos už je to 5,8 a příští rok je v rozpočtu 8,4 miliardy.
Neřekl jste ale, jak to je s tím placením cest úředníků na olympiády...Jen připomenu, co jsem vysvětloval výše. Sport je skvělým způsobem prezentace státu, který do něj investuje peníze. Měli bychom tedy vnímat účast politiků, ministerských úředníků a státních zaměstnanců obecně nejen na olympijských hrách, ale na všech světových či kontinentálních šampionátech a dalších sportovních akcích jako součást jejich práce. Co se cest na olympijské hry týká, Mezinárodní olympijský výbor vydal směrnici, koho z politické reprezentace státu zve a o kolik hostů se jedná, a podle ní se řídíme. Navíc na olympijských hrách jsou pro státní představitele striktní bezpečnostní opatření, tudíž jsou pro ně určeny jen konkrétní oficiální hotely, které mají odpovídající úroveň zabezpečení. To musíme při zajištění ubytování respektovat. Pokoje se objednávají dva roky dopředu, takže jsme zrovna minulý týden rezervovali pět pokojů v Tokiu v hotelech určených pro vysoké představitele státu. Pevně doufám, že nezůstanou prázdné, jak tomu bylo letos na zimních olympijských hrách v Pchjongčchangu.
Zúčastňují se i domácích vrcholných akcí?Vlivem stávajícího policejního vyšetřování se často bojí navštěvovat i vrcholné akce doma. Následkem toho se dostáváme do kuriózních situací. Například na začátku června se na kanálu v Troji konal evropský šampionát ve vodním slalomu. Setkal jsem se tam se slovinskou ministryní školství, vědy a sportu. Divila se, že se na této akci nepotká s žádným českým kolegou. Obtížně jsem jí vysvětloval, že se obávají, aby jejich účast nebyla považována médii za střet zájmů. Zapochybovala o našem zdravém rozumu...
Ale o kauzách zneužívání peněz ve sportu se píše a hovoří, vyšetřují je i orgány činné v trestném řízení.Formulujme věci přesně. Nejedná se o zneužívání peněz ve sportu, ale o zneužívání peněz ve státní správě. Nejvyšší kontrolní úřad udělal během posledních let kontrolu vyúčtování asi čtyř desítek svazů, některých opakovaně, a žádná zásadní pochybení nebo dokonce zneužívání nenašel. Z toho vycházím a domnívám se, že problém není primárně ve sportu, ale ve státní správě. Každý předseda sportovní organizace pro ni přece logicky chce co nejvíc peněz a hájí její zájmy, proto byl ostatně zvolen. V současné chvíli je však třeba správně nastavit parametry rozdělování finančních prostředků, aby bylo jasné a dlouhodobé. To samozřejmě přísluší ministerstvu, které ale musí znát problematiku sportovního prostředí a vědět, kdo jak kvalitně pracuje. Konečné rozdělení přidělených peněz by ale mělo příslušet svazům, což chápou všichni. Podporuje to i vládní zmocněnec pro sport Milan Hnilička. Na ministerstvu se vyměnilo hodně lidí, takže to drhne. Každopádně obdivuji ty, kdo pracují pro sport na ministerstvu, z jejich strany je to osobní hrdinství, protože uprostřed policejního vyšetřování může být jakýkoliv krok kvalifikován jako trestný čin.
Nevyřešilo by tento problém samostatné ministerstvo sportu?Jak už jsem říkal, nezáleží na tom, jaký úřad bude peníze do sportu rozdělovat. Sportu pomůže, když bude fungovat systém. O práci Milana Hniličky jsem už hovořil, je to člověk znalý sportovního prostředí. Náměstkem na ministerstvu, který má sport na starosti, je Karel Kovář, rovněž velmi zkušený člověk, navíc z akademického prostředí. Odbornost ani jednomu nechybí, což je velmi důležité. Stačí, když zelenou dostane zdravý rozum. Když totiž úřad nepovedou kompetentní lidé a nebude fungovat systém, je naprosto nepodstatné, jak se ten orgán jmenuje. Vždycky záleží na lidech.
Dá se sport řídit jako firma?Nedá, protože sport je specifický. Národní svazy mají propojení na příslušné mezinárodní federace a ty na Mezinárodní olympijský výbor. Když například FIFA rozhodne, že fotbalové branky budou o půl metru nižší nebo vyšší, a projde to schvalovacím procesem, pak se branky změní na celém světě. A když se to nebude líbit našemu ministerstvu a doma to zakáže, tak nás vyloučí z mezinárodních fotbalových organizací. A to platí prakticky o všech sportovních odvětvích. Tím chci říct, že stát nemůže zasahovat do sportu, jak by třeba chtěl. To je věc, která podle mě nemá obdobu v žádném jiném odvětví.
V Česku působí čtyři velké sportovní organizace – ČOV, ČUS, Česká obec sokolská a Sdružení sportovních svazů. Nestačila by jedna?Jejich úlohy jsou jasně rozdělené. ČOV se stará o top sport a snaží se prosadit myšlenky sportu u mládeže, propagovat zdravý životní styl a pracovat s přesahem olympismu do umění, vědy a dalších oblastí života. ČUS se stará o sport v regionech. Česká obec sokolská je představitelem sportu pro všechny. Sdružení sportovních svazů má na starosti brannou činnost. Těžko můžete všechny tyto různorodé organizace nacpat pod jedno vedení. Všechny jsou ale nezávislými členy ČOV.
Zkusili jste novou verzi státní hymny, která prý stála milióny, ale u veřejnosti propadla.Nahrání nových verzí české hymny rozhodně nestálo milióny. V konečném výsledku za ně Český olympijský výbor zaplatil 300 000 korun, přičemž ani jedna koruna nebyla ze státních prostředků. ČOV se nezabývá jen sportem, ale v souladu s olympijskými ideály hledá přesah třeba právě do kultury. Však také na olympijských hrách byly dříve i soutěže v uměleckých disciplínách. Například do programu Olympiády dětí a mládeže zařazujeme doplňkovou kulturní disciplínu. Jde nám o přesah sportu do dalších oblastí. Mě osobně mrzí vztah Čechů ke státním symbolům, který je v jiných zemích mnohonásobně rozvinutější. V Americe vidíte u rodinných domů státní vlajky, ale stačí se podívat třeba do Polska, Rakouska, Maďarska. U nás se vlajky vyvěšují převážně jen při státních svátcích, a to ještě oficiálně, jen málokdo si ji vyvěsí doma. Chápu, že z minulosti je to možná trochu zprofanované, přesto se mi vztah Čechů ke státním symbolům zdá velice chladný. Mimo sportovní příležitosti uslyšíte hymnu naprosto výjimečně.
Státní symboly ale nepoužívají běžně ani jiné země...To se bezpochyby liší stát od státu. Hymna je jedna, ale jiné aranžmá má například při státním pohřbu, jiné, když se hraje na počest vítěze. Nemá přesně předepsaný formát. My jsme přišli s jiným aranžmá od skladatele Miloše Boka, které nahrál Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, nazpíval Kühnův smíšený sbor a sólisté Štěpánka Pučálková a Svatopluk Sem. Mrzí mě, že se náš záměr nesetkal s pochopením, ale možná jsme ho i špatně prezentovali. V podobné situaci se ocitl hokejový svaz, který přišel s novým logem, jež nahradilo na dresu státní znak. Reakce veřejnosti mi přišla přehnaná, nerozumím jí.
Hodně se také hovořilo o dlouho nevyplacených prémiích pro olympijské medailisty. Jakou roli v tom hrál ČOV?Žádnou, protože podle nové dohody s ministerstvem prémie schvaluje vláda a posílá je medailistům přímo ministerstvo školství. Je třeba pochopit, že zasílání peněz z veřejných zdrojů má nějaký řád, procesy jsou proto delší. Bylo to zbytečně nafouknuté. Všichni sportovci dostali peníze už před prázdninami, o čemž se naopak nepsalo. S většinou z nich jsem mluvil a nikdo si nestěžoval. Věděli, že odměny dostanou. Nakonec jim ministerstvo odměny navýšilo, a dostali tak dokonce víc peněz, než měli slíbeno.
