Nádherná země, rozplývá se Krpálek nad kolébkou juda. Ale žít by tam asi nezvládl

Rozhodně. Je to země, odkud judo pochází a kde má největší základnu. Jezdím tam každý rok dvakrát nebo třikrát, jsem rád, že tam budou teď dva vrcholné turnaje. Už jsem v Japonsku zažil mistrovství světa v roce 2010, byl jsem devátý, přesto to pro mě byl jeden z nejhezčích turnajů.

Minimálně třicetkrát. Jezdím tam od roku 2007, některé roky jsem byl v Japonsku i čtyřikrát.

Ty se pořádají po celém světě, sjedou se judisté na jedno místo a trénují spolu. Ale já to úplně nevyhledávám, protože cítím, že mě všichni sledují, snaží se přečíst, jak se peru a co dělám. A já pak nenechám na tréninku, co bych chtěl, protože nechci ukazovat všechny techniky a svůj styl boje. Proto jezdím častěji do Japonska, kde trénuju s nejlepšími, ale na vrcholných závodech se potkám jen s jedním z nich, tak nemám takové obavy, že by mě přečetli.

Trochu to střídáme. Máme oblíbenou univerzitu Nihon, protože je tam víc judistů těžkých vah.

Oni tam normálně studují a v rámci výuky mají judo, které dělají odmala. A když někdo není tak dobrý, že by mohl dělat výsledky na mezinárodní scéně, věnuje se třeba různým činnostem v zázemí, stará se o časomíru nebo přípravu žíněnky.

Je na obrovské úrovni. Většina hal je nádherných, takové zázemí a posilovny bychom těžko v Česku hledali. A to nejsou jen nejlepší univerzity. Na jaře jsme byli v Óitě, kde judo není na takové úrovni, a měli tam tři tělocvičny nad sebou, každou pro jinou věkovou kategorii.

Dřív jsme tam bydleli skoro vždycky, poslední dobou býváme na kolejích nebo v hotelech, abychom neměli tolik cestování. Na Kodokanu to mám hrozně rád, jsou tam vždycky tréninky ve středu pro judisty z celého Tokia, přijede jich třeba 200, je to zážitek.

Jezdí jich tam spousta z celého světa, ale tím, že univerzit je v Tokiu hodně, málokdy se potkáme s někým z ciziny, pokud tam zrovna nestuduje. I japonská reprezentace trénuje každý den na jiné univerzitě, ale když tam jsem, často přijedou za mnou, abychom se spolu poprali a potrénovali.

Mně to nabízela někdy v roce 2008 univerzita Nihon, ale já odmítl. Japonsko mám hrozně rád, když jsem tam dva týdny nebo měsíc. Mám hrozně rád tu jejich tradici, jak jsou lidi slušní, chtějí se vším pomáhat… Ale žít v Japonsku? To bych asi úplně nezvládl. Všechno tam na mě působí stísněně, ubytování je vždycky pokoj 3x3 metry, máte hrozně málo prostoru. Když jdu do metra, musím pomalu na kolena.

To ne. Naopak mi přijde, že mě mají rádi. Trenéři se ptají, kdy zase přijedu, byli by nejradši, abych trénoval na všech univerzitách. Když jsem přijel po olympiádě, děkovali, že tam jezdím a že pro ně je to obrovská pocta. Já navázal, že i pro mě je čest se u nich zlepšovat a že mají obrovský podíl na tom, co se mi povedlo. Celkově jsou japonští judisti hrozně kamarádští, i během tréninku si děláme srandičky. Zápasy jsou vyhrocené, řežeme se, ale když se hodíme, tak se zasmějeme. Když jsem třeba držel soupeře na zemi, přišel trenér s rákoskou a mlátil ho, ať se z toho dostane, mají tam srandu. Pak vás ten trénink mnohem víc baví.

Když jsem tam byl sám Čech, stáhl jsem si aplikaci a učil se slovíčka a věty. Vždycky jsem pak přišel na trénink a něco řekl, tak se mi všichni smáli. Nebo měli tabuli, kam si píšou tréninky a co mají v plánu. Tak jsem se naučil nějaká slovíčka a psal jim tam „Na shledanou, uvidíme se zítra“, a když jsem přišel, měl jsem opravené, co tam mám za chyby.

Párkrát se mi stalo, že mě zastavili, říkali, že jsem to já, a chtěli se vyfotit. Ale ne moc často. Spíš na mě koukají, když nastupuju do metra a skláním se do dveří, jak jsem obrovský, podívají se nahoru a říkají: „Wow!“ (úsměv)

Řekl bych, že do top čtyřky patří. Na turnaje jsou plné haly… Když jsem tam byl jednou sám delší dobu, zašel jsem se podívat na nějakou třetí judistickou ligu, a to bylo něco nádherného. Před turnajem měli společnou rozcvičku, dokonce i s rozhodčími. To bylo jak vojenské cvičení, všichni se ukláněli na jednu stranu a vypadalo to hrozně pěkně.

Je to hala Budokan, kde se závodilo už při olympiádě v roce 1964, ale já tam nikdy nebyl.

Určitě, je fakt nádherné. Teď jsme poprvé byli jinde než v Tokiu nebo Ósace, a Óita na mě působila úplně jinak. Jsou to nejznámější japonské lázně s různými prameny, vzali nás do bahenních lázní… Určitě by mě lákalo si tam udělat třeba tři týdny dovolenou a procestovat zemi, ale to ještě musím počkat, až děti budou větší.

Za začátku jsem s tím hodně bojoval, nemusel jsem ji. Ale po letech, co tam jezdím, jsem si ji tak oblíbil, že když už jsem dva tři měsíce v Česku, těším se na japonská jídla. Máme tam oblíbenou restauraci, kde dělají takové japonské hotovky, nebo na zastávkách metra mají stánky, vyrábějí suši a po tréninku si ho večer vezmeme na pokoj.

Už víckrát. Asi ne úplně velká, ale pro mě to byl hrozný zážitek, když se budova začala hýbat. Oni mají dost často postele na kolečkách, tak mě vzbudilo, že jsem začal jezdit po pokoji. Ale v Japonsku je to asi běžné, jen párkrát jsem zažil větší otřesy.

To je pro mě velký boj. Když lítáme na západ do Ameriky, je to úplně v pohodě, můžu přiletět a druhý den se prát. Ale na východě s tím tak týden bojuju, abych normálně spal. Proto teď letíme do Japonska už dva týdny před mistrovstvím světa.

Sám jsem zvědavý. Asi uvidím až na žíněnce, když se budu prát s Japonci. Teď v Maďarsku jsem se bál chodit do chvatů, byl jsem pomalý. Asi hrála roli únava, kempů bylo hodně…

S ním je to špatné. Když ho hodně zatížím, v noci se probouzím bolestí. Nevadí mi tolik, když se peru, ale spíš třeba v posilovně, když zvedám činky, musím té ruce ulevovat.

Domlouvali jsme se s trenérem, že bych si dal volnější září, aby si ruka odpočinula. Od října bych vletěl zase do kempů a závodů směrem k olympiádě.

Je možné, že se tam objeví, spíš si myslím, že to řekl, aby na něj nebyla taková pozornost. Body potřebuje, ale on by je asi nasbíral i bez mistrovsví světa, když vyhraje další turnaje. Šampionát vynechat může, ale pro mě by to nebylo mistrovství světa, kdyby tam nestartoval.