Rubriky:

Ostatní

Koně hrají v Gehmově životě ještě větší roli než dřív

2. července 2007 11:51 - PARDUBICE

Nehnul brvou, snad jen nepatrný záblesk smutku se mihl v očích Petera Gehma, když se pro vítězství v jednom z dostihů pardubického mítinku hnal Maskul, kůň v jehož sedle se dočkal jednoho ze čtyř triumfů ve Velké pardubické. Pád a ochrnutí v roce 2004 zničily jeho žokejský život, dokonce se pokusil o sebevraždu.

Vyrovnanost z něj ale čišela, když na tribuně usazený v invalidním vozíku v sobotu odpovídal na otázky, které se na něj hrnuly při jeho první návštěvě Čech po osudném karambolu. Ukázal se fanouškům, setkal se s řadou známých. 

Jaké jsou vaše pocity, když sledujete dění na scéně, kde jste kdysi zářil?

Trvalo mi to, než se to ve mně zlomilo a rozhodl se přijet. Teď se tady cítím velmi dobře. Potkávám spoustu lidí. Známých, kteří byli u mého dostihového působení v Česku. Jsem šťastný, že tu jsem, vždyť tady jsem zažil největší úspěchy.

Váhání, zda přijet, bylo dlouhé. Jednou jste už dokonce přislíbil, že do Pardubic dorazíte na start Registany, s níž jste dvakrát vyhrál Velkou, ale rozmyslel jste si to...

Nebyl jsem na tom dobře psychicky a návrat na místa, která mi přirostla k srdci, by dřív byl těžký. S Registanou jsem se před tím setkal v Itálii, bylo to pro mě hodně emotivní. Teď když už nezávodí, je to pro mě lehčí.

Sledujete její další osud?

Vím, že je v Německu, čeká hříbě, ale zatím jsem se za ní nevypravil.

Tady jste mohl sledovat Maskula...

S ním to bylo moje vůbec nejemotivnější vítězství ve Velké pardubické. Miloval jsem ho, je to kůň, ke kterému musel žokej najít cestu. Registana pro změnu dělala vše sama od sebe. Byl to nejlepší kůň, s jakým jsem kdy jezdil. I proto jsem jí pak dal přednost. Rozuměli jsme si. Jsem šťastný, že jsem ji mohl jezdit. Ale v paměti mi utkvěli i další koně z Česka. Třeba jeden z těch úplně prvních – Laterano.

Pardubičtí pořadatelé by vás rádi viděli v roli manažera seriálu mezinárodních dostihů, ale to je vzdálená budoucnost. Býváte k vidění jako rádce při nákupech koní. Jaký je váš život po úrazu?

Hodně jezdím do Francie, Itálie, na německých závodištích se moc neobjevuji. Teď jsem i v Čechách, kde jsem zajel velké výsledky. Je tu hodně lidí, kteří mě drželi v těžkých chvílích.

V jaké jste ve svých osmatřiceti fyzické kondici? A co koně a vy?

Hraju basketbal na vozíku, pomáhá mi to. Život jsem si musel poněkud přeorganizovat. Koně v mém životě hrají snad větší roli než dřív. Mám sen znovu být v sedle. Věřím, že ještě letos se to povede a že to nebude takové to pohupování, jaké jsem poznal při rehabilitaci. Chci koně řídit. Sedla westernového typu mi to myslím umožní. Strašně se na to těším.

Máte dva syny, neodehnal jste je od koní po vašem úrazu?

Ne. Ten starší jezdil výborně, ale nechal toho sám. Menší, šestiletý do toho má chuť, zkouší poníky. Slíbil jsem, že mu ukážu Velkou pardubickou. Když viděl Taxis, říkal mi: Táto tos nemohl skočit. Tak se snad na podzim do Pardubic vrátím, abych mu to tady ukázal naživo.

Václav Procházka, Právo

Zrušit


Časová osa: Ostatní