Článek
Byl jste na své čtvrté paralympiádě, jaká byla ve srovnání s těmi předchozími?
Každá byla v něčem krásná a nezapomenutelná, ale Londýn byl nejsrdečnější, i nejkvalitnější sportovní úrovni. Paralympijský sport je mladší než olympijský, o to rychleji se rozvíjí.
Přesto jste opět dokázal vybojovat dvě medaile. Příliš jste v ně ani nedoufal…
To je pravda. Čtrnáct let na vrcholu je obzvlášť v cyklistice dlouhá doba. Dal jsem si za cíl jednu medaili, zlato a stříbro jsou pro mě neuvěřitelné. A to, že jsem se stal nejúspěšnějším hendikepovaným cyklistou v historii, možná docením až zpětně.
Je vám 37 let, jaké máte další cyklistické plány?
Před Londýnem jsem přemýšlel, že kdybych nepřivezl žádnou medaili, chtěl bych pomalu skončit. Měl jsem pocit, že stárnu a asi by nemělo smysl pokračovat. Už před odjezdem mi nejbližší i trenér Viktor Zapletal naznačovali, že by to byla škoda, protože mám na to ještě několik let smysluplně závodit a ten medailový úspěch mě nakopl, že budu chtít pokračovat.
Třeba až směrem k paralympiádě v Rio de Janeiru?
Pokud vydrží zdraví, budu se chtít i na Rio připravit a bojovat tam o stupně. Paralympiáda se dá vyhrát i ve 40 letech. Ale pokud za dva roky uvidím, že už na nejlepší nemám, skončím. S úctou k tomu, co se mi podařilo, by mi nebylo příjemné jezdit kolem 15. místa.
Teď byste mohl odejít na vrcholu…
Mělo by to logiku, na druhou stranu můj sport má i jiné poslání, než že vozím medaile pro naši zemi a pro ty, co mi fandí. Je tam i rovina, že můžu dávat naději a motivaci lidem, kteří mají stejný handicap jako já, přišli k němu třeba po úrazu a teď leží v nemocnici. A dokud jezdím na kole, jsem i v pozornosti médií, a můžu tak tuhle práci dělat daleko líp, než když budu jen vyprávět, co bylo a jaké úspěchy jsem měl…
