Hlavní obsah

GLOSA: Českým olympijským vítězům hymna stačila. Proč se musí měnit?

Praha

PAMATUJI, jak na olympiádě v americké Atlantě přebírala Štěpánka Hilgertová první zlatou medaili. Při slavnostním ceremoniálu jí k tomu hučely nejen vody valící se po lučinách v české hymně, ale i peřeje hřmící ve skaliscích nedaleké indiánské řeky Ocoee, z níž právě vylovila zlato. Slovem si neposteskla, že by česká hymna byla příliš krátká a ona si nemohla svých 45 vteřin slávy vyměřených partiturou patřičně prožít. Za čtyři roky v Penrithu pár desítek kilometrů za Sydney si také nestěžovala, i když hymna trvala jen o chvíli déle než letmý manželův polibek, který za ní skočil do vody, aby ji navzdory diskvalifikační hrozbě políbil jako první. Nepamatuji, že by si na délku hymny postěžovali Železný, Šebrle, Dvořák, Emmons, Jágr, Hnilička, Dopita a vůbec kterýkoli z olympijských vítězů či mistrů světa, jež český sport v uplynulých desetiletích měl a na jejichž počest se hymna hrála. Ale co já, ani kolegové o generaci mladší si na podobný postesk některého z reprezentantů nevzpomněli. A že už také pěkných pár desítek evropských i světových mistrovství a olympiád zažili. I proto mi připadá scestná argumentace, s níž první muž Českého olympijského výboru Jiří Kejval hájil nápad, proč by měla být hymna alespoň o třicet vteřin delší.

Kde domov můj - dvě sloky

 
Článek

PAMATUJI, jak na evropském šampionátu v Anglii zpívali čeští fotbalisté před finálovou partií s Německem českou hymnu. A z Nedvěda a spol. jsem rozhodně neměl pocit, že by už předem prohrávali nula jedna jen proto, že ji zpívali. I takový argument totiž zazněl při prezentaci nových nahrávek státní hymny a následném výkladu, že musí být slavnostnější, pompéznější, sebevědomější a bojovnější, aby sportovce patřičně vyburcovala. Znovu jsem si pustil záznam onoho utkání a nemám dojem, že by zpívající Nedvěd nebo třeba mlčící Němec už předem prohrávali a potřebovali ještě víc vyburcovat. Ba naopak, byli to oni, kdo nad favorizovaným soupeřem vedli a ve Wembley i v nastaveném čase sahali po zlatu. A takoví hokejisté na turnaji století v Naganu? Fotbalisté na EURO 2004 v Portugalsku? Rozhodně nesdílím pocit, že by na tažení a výsledky reprezentačních týmů mělo dopad, zda je státní hymna náležitě pompézní a bojovně laděná. Podstatnější bylo, že šlo o jejich hymnu. Takže i argumentace, proč by bylo záhodno hymnu změnit, aby zněla mnohem sebevědoměji, mi připadá přinejmenším scestná.

PAMATUJI spoustu hokejistů, fotbalistů, stejně jako olympijských vítězů i mistrů světa, kteří nikdy hymnu nezpívali, i když třeba vyhráli životní zápas nebo stáli se zlatou medailí na nejvyšším piedestalu. Svou velkou chvíli si prožívali po svém, což jim nemohl a nemůže nikdo upírat. Natož aby na nich chtěl, aby si notovali: „V kraji znáš-li Bohu milém, duše útlé v těle čilém, mysl jasnou, vznik a zdar, a tu sílu vzdoru zmar?" Při vší úctě a respektu ke sportovcům současné generace jsem přesvědčen, že většina z nich by tak nanejvýš dumala, co chtěl těmito verši pan Josef Kajetán Tyl říci, těžko si však dovedu představit, že by se pod jejich vlivem vcítili a ztotožnili s pocity vlastenectví, které do nich autor před dvěma stoletími vkládal. I proto ve mně hlodá pocit, že při argumentování o potřebě prodloužit českou hymnu na oněch 75 vteřin nejde ani tak o sportovce, jako spíše o funkcionáře vytvářející při ceremoniálech nezbytnou stafáž a hřející se v záři dekorovaných šampiónů a světle kamer o pár chvil déle.

PAMATUJI také, jak u nás na vsi ještě před dvěma třemi lety čutali malí kluci do balónu na hřišti porostlém trávou a góly stříleli do branek z ocelových trubek, na nichž byla napnutá opravdická síť. Dnes se boří po kotníky v bahně a góly střílí mezi dva dubové špalky. Na udržování hřiště nejsou peníze a zrezivělé trubky leží za postranní čárou, aby se snad po pumelici některého z těch kluků nezhroutily a někoho nezranily. Místní kovář všeuměl, který by bránu svařil či alespoň provizorně zaplátoval, se kurýruje ve špitálu a na nové brány není, protože klubová pokladna je prázdná. A prázdná ještě dlouho bude, protože slibované příspěvky a dotace na činnost nepřišly, a kdo ví, jak to s nimi vůbec bude. Vždyť teď jsou přece mnohem důležitější zasvěcené disputace nad příliš krátkou a pramálo pompézní hymnou než marasmus, v němž se český sport boří možná víc než kluci u nás na vsi do bahna, které bývalo ještě před pár lety fotbalovým hřištěm.

Netvrdím, že by deseti či statisícové honoráře za pořízení nahrávek sebevědomých verzí státní hymny či platby za pronájem sálů zachránily český sport, ale klukům na vsi by na nové brány stačily. A určitě nejen u nás.

Proto mi nepřipadala ani trochu scestná argumentace těch malých rozumbradů, proč se za ty peníze nekoupí raději nové brány a sítě, nebo také sekačka na trávu, která také dosloužila. Zvlášť, když nikdo neví, jak dlouho se ještě bude pan kovář v nemocnici kurýrovat.

Ale chtějte na capartech, aby vzývali vyšší cíle a ušlechtilé vize. Zvláště, když by se museli učit o jednu sloku hymny víc i přesto, že jim jedna postačuje a docela se jim líbí.

Zdeněk Pavlis
Pracuje přes čtyřicet let jako sportovní novinář a publicista. Působil v redakcích Zemědělských a poté Zemských novin, Lidových novin, Svobodného slova a nyní publikuje na nejnavštěvovanějším českém sportovním internetovém portálu www.sport.cz, a to od roku 2008. Celé desetiletí spolupracoval se slovenským fotbalovým týdeníkem Tip. Od roku 2001 je předsedou Klubu sportovních novinářů ČR. Napsal více než dvacet knih. Například: 50x Fotbalista roku, Čaroděj, Djoker Novak Djokovič, Josef Bican - Pepi, Klub ligových kanonýrů, Králové fotbalu, Petr Čech: Mr. Perfect, Zlatý míč, Gianluigi Buffon: superman Gigi.
Líbí se vám Bokova úprava české státní hymny?
ano
1,4 %
ne
98,6 %
Celkem hlasovalo 21800 čtenářů.

Reklama