Zažil si peklo. Posílali na mě psychology, jestli jsem normální, vrací se k nejtěžšímu okamžiku v životě Mikolanda

Jednou za tři měsíce musím za doktorem Viklickým do IKEMu kvůli tomu, aby zjistil, jak ledvina pracuje. Jestli třeba není problém s cholesterolem, protože to s tím souvisí. Každý měsíc jsem pak v kontaktu se specialisty, kteří mi ledvinu transplantovali. Taky stále musím dodržovat životosprávu a hlídat se, protože jsem měl dvě mozkové mrtvice, tak aby se nevrátily. Navíc jsem i po operaci srdce, na kterém mám doteď plíšek.

Teď ráno 10 a večer 6. Beru je každý den, nemůžu vynechat. Maximálně se můžu o tři hodiny opozdit. To není jako, když si dáte ibalgin a pak si ho vezmete až za dva dny. Jakmile si nevezmu prášky, tak to hned cítím, proto je mám připravené v tašce.

Vůbec to nebylo těžký, protože jsem dříve užíval léky třikrát denně. Ráno, v poledne a večer. Před transplantací bylo prášků ještě víc, při dialýze přibyly další. Až po transplantaci se počet snížil tak, že prášky užívám ráno a večer. Takže to vnímám spíš jako výhodu, že je beru jen dvakrát denně.

Já jsem to vzal prostě easy. Všichni mi říkali, že to je divný. Doktoři na mě v Motole posílali i psychology, jestli jsem normální, když celou situaci beru tak jednoduše. Zkoumali, zda to je normální reakce. Když asi po třech návštěvách přišla psycholožka, tak říkala, že jsem úplně v pohodě. Víte já to bral jako výměnu svíček v autě. Starou vyndáme, vyměníme ji za novou a jedeme dál.

Ona se o mě hodně starala, pečovala. Pátrala, jaká ledvina je pro mě nejlepší. Jestli je to třeba ta od mrtvého motorkáře apod. Geneticky se pak přišlo na to, že nejlepší je z rodiny, takže ji mám od mamky. První se ale zkoušela nabídnout manželka.

To víte, že ano. I rodina si oddechla. Vím, že ledvina není do konce života. Mám ji sedmým rokem a doufám, že ještě deset let vydrží. Podle profesora Viklického zůstávají hodnoty stejný.

Půjdu na další transplantaci. Jakmile se dostanu na operační sál, nastane to, co jsem říkal. Je to stejné, jako když vaše auto jde na výměnu oleje. Akorát mě z břicha vyndají tu starou a dají tam novou. V IKEMu si pak týden poležím a budu doufat, že se nová ledvina chytne. Tím, že jsem si tento proces už jednou zažil, je to pro mě jednodušší.

Samozřejmě, riziko je. Když dostanu balonem do břicha, kde ledvinu mám, tak mám strach. To je jasný. Za těch pár let, co takhle hraju, se mi to už párkrát stalo. V tu chvíli se leknu a jdu ze hřiště. Hned jedu do IKEMu na vyšetření. V nemocnici se přijde na to, že vše je v pohodě a jedu zpátky. Celý to je spíše o hlavě než o fyzickém kontaktu.

Trenéřina mě obrovsky naplňuje. Jak říkám, Pán Bůh někde zavře dveře, ale otevře okno, takže jsem rád, že jsem po konci aktivní kariéry mohl zůstat u fotbalu. Trenéřina je sice stresové povolání, ale mám to rád.

Aspoň jsem fotbal poznal z té druhé strany. Takže jsem poznal svět fotbalu z pozice hráče, agenta a teď trenéra. Takže mi teď stačí být sportovním manažerem a majitelem, abych to měl všechno dohromady (smích). Ale do těchto funkcí se necpu, jsem rád na hřišti, protože mě to na něm nabíjí. Samozřejmě zdraví je takové, jaké je.