Erbanová začínala na ledě s hokejkou. Rychlobruslení je náročnější, říká

„Ve Vancouveru jsem byla dost nervózní. Olympiáda je hodně sledovaná, já tehdy byla vyjukaná," vzpomíná s úsměvem Erbanová. „Vlastně šlo trošku o pohádku. Všechno se odehrálo strašně rychle. Zajela jsem limit, pak jsem šla v průvodu při zahájení, což byl extrémně silný emocionální zážitek. Následovaly závody a už jsem jela domů. Strašně rychle mi olympijská premiéra utekla," přemítá Erbanová. „V Soči hodlám zúročit práci, kterou jsem odvedla za poslední čtyři roky. Chci na nejvyšší příčky," říká odhodlaně.

Po boku Martiny Sáblíkové, dvojnásobné vítězky z Vancouveru, udělala za poslední olympijský cyklus obrovský krok vpřed. „Když jela Martina poprvé na olympiádě v Turíně, ani jsem rychlobruslení neznala," přiznává.

Tehdy, v roce 2006, se Erbanová věnovala hokeji. „Jestli si to dobře vybavuju, když jela Martina závod na pět kilometrů, v němž dosáhla na čtvrté místo představující tehdy největší rychlobruslařský úspěch, chystala jsem se na zápas," pátrá Erbanová v paměti.

Hokej pro ni zůstal srdeční záležitostí. „Když jsem začínala, kluci mě moc nebrali. Docela to skřípalo. Až postupně jsme si na sebe zvykli. A i když jsem nastupovala mezi chlapci, uměla jsem se prosadit. Ale s přibývajícím věkem byl vidět fyzický rozdíl," vzpomíná Erbanová. I proto se chystala přestoupit z chlapeckého týmu ve Vrchlabí, kde válčila na místě levého obránce, do ženského výběru pražské Slavie. Jenže její sportovní kariéra nabrala jiný směr. Na základě doporučení hokejového kouče si ji do přípravného kempu vytáhl Petr Novák, trenér Sáblíkové.

„Hokej byl součástí mého života. Dnes už hrát nechodím, protože riziko zranění je veliké. Ale v rychlobruslařských začátcích jsem při zmínce o ženském hokeji v televizi odcházela od obrazovky. Zápasy mi chyběly," říká studentka gymnázia v Jilemnici, kde má individuální plán. „Rozkládám si ročníky a zkoušky dodělávám, jak jen to jde," přiznává Erbanová, že škola představuje těžkou zkoušku odolnosti.

Začátky na oválu však přinesly mnohem krušnější okamžiky, než jsou nynější studijní. „Ono se řekne, že jsou to brusle jako brusle, ale jsou to obrovské rozdíly. Po fyzické stránce je pro ženskou rychlobruslení rozhodně náročnější než hokej. V začátcích se mi po hokeji stýskalo a v součtu s objemem v přípravě jsem měla velké pochybnosti," podotýká Erbanová, že cesta na rychlobruslařské výsluní nebyla snadná.

Navíc je zásadní rozdíl upadnout v hokejové výstroji nebo muset přetrpět ránu o led jen v rychlobruslařské kombinéze ve větší rychlosti. „Pády jsem přestala počítat hodně rychle," směje se s odstupem. „Třikrát jsem měla zlomenou klíční kost. Potřetí jsem už dokonce musela na operaci, protože hrozilo, že srůst nebude čistý," líčí Erbanová.

Nicméně vytrvala. S podporou Sáblíkové a pod dozorem trenéra Nováka sbírala úspěchy. Doma má šest zlatých medailí z MS juniorů. A pak přišla další pobídka do těžké řehole. „Vítězství Martiny v závodě na pět kilometrů ve Vancouveru byl hodně silný moment," vybavuje si Erbanová okamžik, který mohl sloužit jako jeden z motivačních prvků při výhledu na Soči.

Netroufá si hádat, zda na některé z tratí 500, 1000 či 1500 metrů může brát olympijskou medaili. „Zatím forma není úplně ideální," přiznává. „Dělám technické chyby. Ale držím krok s první desítkou, což je slibné. Na druhou stranu se současné výkony posunuly o třídu výš, což mě v úvodu sezóny hodně překvapilo," přiznává Erbanová, že olympijský rok je pro všechny motivací k ještě vyšším výkonům než obvykle. „I já ale dělám všechno, abych v Soči zajela nejlepší časy," říká bojovně Erbanová.