Článek
„Jsem úplně mimo. Když jsem viděla olympijský oheň, před nímž stoupala na stožár česká vlajka, běhal mi mráz po zádech. Ještě jsem se držela, ale jak jsem sešla ze stupňů, všechno na mě padlo a jsem ohromně dojatá," říkala Soukalová, jejíž disciplínu pořadatelé vyhlásili jako třetí v pořadí.
Jen o pár vteřin dříve přebral bronz z úterního závodu s hromadným startem Ondřej Moravec. „Já si v zákulisí vychutnala stupně dvakrát. Sledovala jsem ho, jak kráčí po pódiu a byla pyšná i za něj, že získal dvě medaile na olympijských hrách, což je neuvěřitelné," vzlykala šťastná biatlonistka. „Dokonce jsem mu říkala, jestli mi ještě dovolí, abych mu tykala, protože má přeci jen medaile dvě, zatímco já jedinou," culila se.
Bez ustání hladila stříbrnou medaili. „Je těžší, než jsem si myslela z vyprávění. Já se sice u Jardy Soukupa a Ondry Moravce byla na jejich placky podívat, ale vůbec jsem je nebrala do ruky. Neodvážila jsem se. Věřila jsem, že by to přineslo smůlu," vysvětlovala.
Jako první z české výpravy dorazila na přebírání medaile s beranicí na hlavě. Hlavou se jí při dekorování trojice nejlepších honily myšlenky na nejbližší. „Vzpomínala jsem na svoji rodinu, a jak moc jsem jim zavázaná, že se všichni obětovali pro moji kariéru," rozplakala se znovu Soukalová. „Nikdy v životě nezapomenu na okamžik české vlajky s ohněm v pozadí. Vážně neskutečný pocit," vykládala Soukalová a utírala si slzami rozmazanou řasenku do papírového kapesníčku.