Rubriky:

Odjinud

Železný Čech vypravuje: Pomohl mi syn

11. února 2019 10:57 - Praha

Nedávno dospěl ke svému závěru další ročník týdenní série sedmi maratonů, z nichž se každý běží na jiném kontinentu. Nepředstavitelné nároky tratí, z nichž snad každá představuje jiný extrém na komplexní škále klimatických podmínek, a k takovému podniku logicky přidružená spánková deprivace dělají trosky z nejdrsnějších mužů i žen světa. Měli jsme příležitost krátce o zážitku pohovořit s Petrem Vabrouškem, který letos společně se svým synem velice úspěšně hájil české barvy.

 

facebook P. Vabroušek

Stačí si přidat Běhání na Seznam.cz a neuteče vám žádný zajímavý článek.
Přidat na Seznam.cz

Petře, už jste jednou na World Marathon Challenge (WMC) byl, takže jste si závodní podmínky dokázal živě představit. Co vás vlastně přimělo k tomu uvažovat o podstoupení takového týdenního martýria znovu?

Sám jsem letos účast na WMC neplánoval. Měl jsem naopak v plánu koncem ledna Ironmana v Izraeli a v březu Ultramana rovněž v Izraeli (10-424-85 km napříč Izraelem ‒ pozn. red.). O Vánocích však nečekaně přišlo pozvání od pořadatele nejen pro mne, ale také pro syna Filipa. A vidina toho, že můžu Filipovi dopřát podobný zážitek, okamžitě rozhodla. Zrušil jsem oba závody v Izraeli a hned po Ironmanovi na Sahaře 6. ledna jsme se vrhli do společné přípravy. Pro Filipa jsme se dohodli na vedlejší kategorii ‒ sedmi půlmaratonech. Celý maraton zatím neběžel a byla by to pro něj příliš velká zátěž po tak krátké přípravě.

Vabrouškové domů vezou dva nejcennější kovy. Za sebou mají 40 000 kilometrů

S Filipem jste vždy běželi první půlku společně, byly to tedy souběžné závody? Jaké to bylo?

Ano. Běželi jsme vždy spolu. Filip obvykle běhá jen pětkrát týdně celkem zhruba 60-70 kilometrů. Teď ho čekalo téměř 150 závodních kilometrů v šesti a půl dnech. Drželi jsme proto konzervativní tempo, aby ve zdraví zvládl vše. Snažili jsme se jeho čas stlačit vždy pod hodinu čtyřicet, což hlavně v případě Antarktidy a Chile Filipa hodně bolelo. Ale vše se nakonec podařilo a v Miami byl v závěrečné euforii schopen těsně před půlmaratonem doběhnout i Mika (Wardiana, celkového vítěze hlavního závodu ‒ pozn. red.) a zaběhnout neuvěřitelných 1:27. Já jsem měl díky Filipovi trápení vždy jen poloviční. Do půlmaratonu jsem se staral hlavně o jeho tempo a uteklo to tak nějak samo. Ve druhé půlce jsem se pak soustředil na udržení stejného tempa, což se obvykle podařilo. Jen v Dubaji na mne v druhém nočním závodě padla psychická deka a v posledních osmi kilometrech jsem hodně zpomalil.

https://www.facebook.com/PetrVabrousek/posts/2559341710749116

Jak byste zhodnotil a porovnal své dvě účasti na WMC? Bylo to těžší předloni, nebo letos?

Jak se to vezme. Před dvěma lety jsem se na tuto sérii maratonů cíleně připravoval téměř čtyři měsíce. Letos to byly jen tři týdny. O to víc mě ale překvapilo, jak se s tím tělo i letos skvěle srovnalo. Hodně mi pomohla Filipova přítomnost. V prvním půlmaratonu jsem své tempo obvykle přizpůsoboval Filipovi a díky tomu jsem pak byl hned ve čtyřech případech schopný v druhé polovině maratonu zrychlit. Před dvěma lety jsem v těsném souboji o druhou příčku vždy první polovinu hodně napálil ve snaze zlomit soupeře. O to pomalejší a bolestivější pak bývaly druhé poloviny.

Jak moc rozdílné byly roky 2017 a 2019 co se týče podmínek? V obou případech jste vybojoval krásné druhé místo, ale soudě podle Wardianových výsledků to letos bylo těžší...

Ačkoli jsem očekával opak, tak letos byly tratě jednotlivých závodů náročnější a pomalejší. Antarktida se po prvním okruhu změnila doslova v oraniště a běžet se moc nedalo. Navíc tam trať měřila téměř 45 kilometrů a ty poslední tři kilometry byly hodně náročné psychicky a fyzicky. Už tam vlastně nezvratně padnul cíl Mika Wardiana o zlomení vlastního světového rekordu na tomto závodě.

Jak to, že maraton v Antarktidě měřil 45 kilometrů?

Pořadatelé ponechali loňský okruh kolem ledové letištní plochy. Ta se však díky neustálému uhlazování meziročně o něco prodloužila. A nikoho nenapadlo to po příletu na místo v předstartovním spěchu znovu přeměřit... Ostatní závody měřily v rozmezí 42,3-42,6 kilometru. Hlavně proto, aby byla jistota, že bylo skutečně odběhnuto sedm plných maratonů. Na náročnosti se ale také podepsal profil trati v Madridu a v Santiagu. V obou případech jsme nastoupali přes 400 výškových metrů a v Chile navíc na hodně technickém okruhu plném zatáček. Na rychlé časy to letos rozhodně nebylo. Mě těší, že jsem letos doběhl v menším odstupu od vítěze, než v roce 2017.

Čím podle vás je, že Michael Wardian dokázal udržet téměř stejnou rychlost ve všemožných podmínkách?

Je to neskutečný vytrvalec. Sám říká, že tento závod byl stvořen přímo jemu na míru. Už před dvěma lety jsem psal, že pokud někdo v nejbližších letech překoná jeho tehdejší rekord, bude to on sám. Ale letos tomu nenahrávaly podmínky. Mě těší, že jsem se mu oproti roku 2017 letos i přes delší závody o něco přiblížil a také to, že v historických tabulkách je přede mnou jen on.

Jaké nejrůznější podmínky jste na sérii zažili? Co vám dalo nejvíc zabrat a co jste si naopak nejvíce užil – bez ohledu na výsledný čas?

Zažili jsme vše a bylo to velmi pestré. Klima od mrazivého ledového větru v Antarktidě, přes vlhké noční teplo v Dubaji až po úmorné vedro a ostré slunce v Kapském Městě. Povrch od sypkého sněhu, od kterého se nedalo odrazit, přes tvrdou dlažbu až po písečné traily v Chile. Běželi jsme na ostrém slunci i uprostřed noci. V Antarktidě nebyl na trati jediný divák, v Miami (finální maraton ‒ pozn. red.) byla naopak úžasná atmosféra. Nejvíce jsem se vytrápil v závěru maratonu v Antarktidě (mráz, rozbitá trať a tři kilometry navíc) a v Dubaji (psychická noční krize). Nejvíce jsme si užili okruh F1 v Madridu a finále v Miami.

Kromě běhu samotného byl velkou výzvou asi i nedostatek spánku. Jak jste se poprali s ním? Kolik dní a hodin spánku jste pak potřebovali na návrat k normálu?

Nedostatek kvalitního spánku je jednoznačně největším limitem výkonů při tomto závodě. Do postele jsme se dostali díky zpoždění letů jen na tři hodiny v Dubaji (v plánu bylo sedm hodin). Jinak se spí výhradně v letadlech a díky zdlouhavému servírování jídla a častým zastávkám na dotankování nikdy nejde o spánek dlouhý ani kvalitní. Letos se nám ale podařilo spát v průměru kolem čtyř hodin mezi jednotlivými etapami, což je o dost více, než před dvěma lety. Měli jsme business sedadla, takže je to spánek v polosedě a díky nepravidelnému režimu ‒ mezi závody není vždy 24 hodin, ale liší se to podle délky přeletů ‒ na vás jde spánek většinou jindy než právě v sedadle po večeři. Po závodě jsme navíc přišli o polovinu první noci díky nefunkční kartě v hotelu v Miami. Druhou noc jsme spali jedenáct hodin v kuse a tu další jsme trávili už opět v letadle cestou z Miami, takže vsedě a v polospánku. Za pár dní se to ale určitě srovná.

Jak to bylo s jídlem a doplňováním energie?

To je tady disciplína sama o sobě. Pořadatel zajišťuje jen jídlo na palubě letadla a jeho servírování obvykle trvá hodně dlouho. Nastoupíte na šestihodinový let a dvě hodiny trvá, než dostanete jídlo. Takže usnete až po třech hodinách letu a za dvě a půl hodiny vás budí na mezipřistání. Třeba z Kapského Města do Perthu jsme mezipřistávali na Mauriciu a v Jakartě. Z Madridu do Santiaga pak na Tenerife a v Brazílii. Dlouhý nepřerušovaný let, kde by dalo spát více, než čtyři hodiny a stihla se dvě pořádná jídla, byl jen ten poslední ze Santiaga do Miami. Mimo letadlo se k možnosti koupit si něco k jídlu člověk moc nedostane. Přes letiště to je většinou úprk, anebo se jde mimo běžný terminál. Na místě závodů obchody nebo restaurace nejsou nebo mají zavřeno. Po zkušenosti z roku 2017 jsem ale byl tentokrát lépe připraven. Měl jsem s sebou dehydratovaná jídla Travellunch, která jsem si otestoval už v roce 2016 při týdenním přeběhu Sahary „Marathon Des Sables" a také instantní proteinové kaše od Nutrendu. Takže nám stačila horká voda a měli jsme rychlá jídla k dispozici téměř kdykoli. V závodech samotných jsme používali hlavně mé léta osvědčené gely Endurosnack. Nesli jsme si je s sebou v „HippZip" opascích.

Skoro se až bojím zeptat, ale co chystáte dál? A pro syna?

V nejbližší době mě čeká až tradiční Ironman koncem dubna, takže se snad stihnu trochu vrátit do formy i na kole a ve vodě. Co se týká dalších extrémních běhů, nabídka je obrovská a určitě něco zase vymyslíme. Nic konkrétního teď ale není. Třeba zase přijde nějaká zajímavá pozvánka. Až se něco naskytne, určitě se to zase hned objeví na mém profilu. Maratonu na Měsíci nebo po mořském dně bychom se určitě nebránili! (smích)

René Kujan, Sport.cz

Zrušit


Časová osa: Odjinud

Filtr článků - Odjinud


Kalendář akcí

Kdykoliv únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec leden 2020 Všechny typy závodu Méně než 10 km 10km – půlmaraton Půlmaraton – maraton Více než maraton Všechny kraje Praha Jihočeský kraj Jihomoravský kraj Karlovarský kraj Královéhradecký kraj Liberecký kraj Moravskoslezský kraj Olomoucký kraj Pardubický kraj Plzeňský kraj Středočeský kraj Ústecký kraj Kraj Vysočina
Nenalezena žádná událost
-

Místo startu:

Mapa

Čas startu:

Startovné:

Tratě:

Poznámka:

Oficiální stránky

Další akce