Se Železným jsme se poprvé sešli v hospodě a já nevydal ani hlásku, říká oštěpař Veselý

Moc ne. Člověk chodil do školy a sportoval, to byl celý jeho život. Ale rozhodl jsem se s tím něco dělat a začal chodit na FTVS, to pak hrálo velkou roli v tom, že jsem se k atletice vrátil. Dostal jsem se do Prahy, měl u studia docela dost času, tak jsem se rozhodl to zkusit znova.

V tom mi právě Praha hodně pomohla. Není doktor jako doktor, a i jejich zkušenosti se sportovci jsou tu větší. Ve Zlíně mi řekli: Bolí to? Tak netrénuj.

Ano. Pak jsem si jeden rok zranil loket, další zimu jsem celou trénoval a znovu... I když jsem po půlroce zkusil oštěp, pořád loket bolel. Až pak v roce 2006 jsem poznal, že čím víc házím, tím víc bolest ustupuje. Kdybych byl v Praze dřív, zbytečně bych nepřišel o čtyři roky sportovního života a o období, kdy je člověk schopný se víc učit pohyb.

Měl jsem tu kontakt na jediného trenéra, Jaroslava Brabce. Došel jsem k němu a řekl, že to chci zkusit znovu. Jemu se to asi nezdálo, dohodil mě Remajzovi Machurovi a celou sezónu jsem trénoval u něj. Velkou roli hrálo, že se mi povedly mistráky, kde jsem si hodil osobní rekord necelých 76 metrů. Pak se na mě šel Železňák podívat na Spartu a domluvili jsme se.

Byli jsme si nejdřív sednout v hospodě na Bílé Hoře. Trvalo mi, než jsem vůbec vydal hlásku. Byl jsem hrozně nervózní, Železňák byla persona, ke které člověk vzhlížel, a teď jsem s ním seděl v hospodě. On se mě na něco zeptal a já jen seděl... Bylo to jako první tiskovka nebo rozhovor pro televizi.

Potkali jsme ho v Nymburce na tréninku. Já házel v jedné botě a v levé tretře. Zkusil jsem si jeho tretru a seděla mi, i když má o půl čísla menší nohu. On pak dovezl igelitku plnou treter, hodil nám ji přes plot a říkal: Kdyby ti neseděly, tak je vyhoď. (úsměv)

Když jsem zjistil, že krikeťákem házím dál než ostatní, chtěl jsem si zkusit oštěp, protože jsem měl v hlavě, že Železný hází oštěpem. Odmala jsem k němu vzhlížel. K němu a Jaromíru Jágrovi. Jeho první životopis jsem přečetl asi třikrát, úplně jsem prožíval, jak popisoval ty zápasy. Doteď to jsou dvě legendy ve svých sportech.

Určitě. Bylo to z ničeho, já už končil se sportem a teď mě měl trénovat někdo takový. V životě mě to nenapadlo a ze začátku tam byla i na závodech velká nervozita spjatá s touhou neudělat ostudu. I doteď je to pro nás závazek.

Mělo to svoji pozornost. Když jsme někam přijeli, nemohli říct, že jsme vítězové toho a toho šampionátu jako třeba u Thorkildsena, tak hlásili, kdo nás trénuje, protože to byla jedna z mála věcí, co stála u našich jmen za zmínku. (úsměv) Železňákovo jméno má možná větší respekt a úctu v zahraničí než u nás.

To nás provází celé roky, co s ním trénujeme. Poté, co se rozmohl internet a začaly se na něm ty hody objevovat, hltali jsme je. Sem tam zkontrolujeme, jestli se neobjevilo nové video. Nejen my, i ostatní oštěpaři nad jeho technikou žasnou. Po mítinku v Oslu jsme čekali na letišti s Němcem de Zordem a potkali se u internetu. Začali jsme si pouštět videa, samozřejmě Železňákova, a taky říkal, že takovou techniku nikdy nikdo neměl. Neskutečné.

Člověk k tomu měl zezačátku tendence, zvlášť po té pauze. Zapomněl jsem to své, jak jsem házel v juniorech. Podvědomě jsem se to snažil dělat jako Železňák a dlouho hledal svůj styl. Až minulý rok se víc projevilo, že jsem hledal, jak je to přirozené pro mě.

Také mě to párkrát napadlo. Člověk vidí, že se Železňákovi blíží, přitom on byl mnohem kvalitnější oštěpař než Andreas. Proto by mě mrzelo, kdyby ho vyrovnal a lidi si řekli, že jsou na stejné úrovni. Nejsou ani nebyli, Andreas využíval útlumu ve světovém oštěpu. Železňák to neměl tak jednoduché, konkurence byla za jeho let nesmírně kvalitní.

Možná to vypadá, že závody tolik neprožívám. Ale není to tak, jsem závodní typ. V tréninku neházím daleko, ale závodění mi stresové hormony v těle nějak aktivuje a vybičuje mě k větším výkonům. Stres potřebuju. I v osobním životě mě některé věci dokážou rozčílit. Když člověk ví, že ho někdo vědomě podvedl nebo udělal sviňárnu, to někdy nechápu.

Když se stane nějaký problém a nikdo ho neuzpůsobil úmyslně, tak mi to žíly netrhá. Ale když někdo vědomě jedná nefér, to mě dokáže hodně rozčílit.