Rubriky:

Evropské ligy

Šmicer: Hodinu na trávníku jsem si báječně užil

8. ledna 2007 09:23

Deset měsíců si musel Vladimír Šmicer počkat na návrat do sestavy Bordeaux. Český záložník se dočkal v sobotním utkání Francouzského poháru proti Bastii, v němž odehrál 65 minut. "Na lavičce jsem byl už před Vánoci, ale s trenérem jsme se dohodli, že to zkusím od prvního utkání po Novém roce," vypráví Šmicer v exkluzivním rozhovoru pro Právo.

 

PRÁVO/Michaela Říhová

V sobotu jste hrál za Bordeaux proti Bastii zápas Francouzského poháru. Poprvé od 25. února jste tak nastoupil k utkání. Jak jste návrat prožíval?
Bylo to nádherné, ten pocit, že zase hraju zápas, se nedá ani vypovědět. Na lavičce jsem byl už před Vánoci, ale s trenérem jsme se dohodli, že to zkusím od prvního utkání po Novém roce. Moc jsem se na duel s Bastií těšil, čekání na návrat bylo hrozně dlouhé. Na zápas jsem se po všech stránkách dobře připravil a tu hodinku na trávníku jsem si opravdu báječně užil.

Podle internetových zpráv jste hrál dobře a dokonce jste měl šanci dát gól. Nemrzí vás,  že jste návrat nedokázal umocnit brankou?
Tak to mě vůbec nemrzí. V sobotu to bylo spíš o příjemných pocitech a o tom, že svaly vydržely. Ve druhé půli už se začala projevovat únava z chybějící zápasové praxe. S trenérem jsme se domluvili, že mě nechá na hřišti hodinu, takže někdy v 63. minutě jsem střídal. Jestli jsem hrál dobře, to ať posoudí jiní. Gól jsem dát mohl, ale střelu srazil v posledním okamžiku obránce na roh. Výkon samozřejmě nebyl podle mých představ, ale jsem rád, že jsme vyhráli a postoupili. Udělám teď maximum, abych se zápas od zápasu lepšil. Potřebuji hrát a hrát.

Fanoušci vás prý vyprovázeli potleskem vstoje...
Přišlo jich asi devět tisíc a byli skvělí. Jejich potlesk a skandování mého jména mě hřály. V Bordeaux se cítím báječně a věřím, že na jaře splatím trpělivost a důvěru vedení klubu a samozřejmě báječných fanoušků.

Neměl jste v soubojích nebo při sprintech přece jenom trochu strach?
Nebyl k němu důvod. V poslední době jsem trénoval naplno, takže jsem byl dobře připravený a cítil se perfektně. Možná kdybych se vrátil po zlomenině nebo zranění kotníku, tak bych se třeba bál jít do ostrého souboje, ale to nebyl tenhle případ.

Co vlastně bylo příčinou té skoro desetiměsíční absence?
Všechno začalo loni na konci února. Píchlo mě vzadu na pravé noze a bohužel jsme to špatně vyhodnotili. Natrhl se úpon, který drží sval pod kolenem. Ještě jsem s tím jel na sraz reprezentace a den před odletem do Turecka jsem vyklusával s tím, že poletím. Nakonec jsme se rozhodli, že se přece jenom vrátím do Bordeaux. Už po čtrnácti dnech jsem znovu začal trénovat a úpon se natrhl ještě víc. Kdybych šel na operaci hned, tak jsem se po dvou měsících vrátil a stihl bych i mistrovství světa. Moc jsme to uspěchali, protože se zdálo, že se s tím dá hrát. Nevypadalo to navenek tak zle, ale opak byl pravdou. Jen jsem zranění zhoršoval.

Na šampionát v Německu jste se ale připravoval...
Zkoušel jsem to, ale jak se později ukázalo, ten úpon jsem si utrhl úplně. Sval se pak chytal na jiném místě, léčení bylo komplikované. Prožil jsem nejhorší okamžik kariéry, ale musel jsem říct, že do Německa nepojedu...

Ale potíže nepřestaly ani potom. V čem byla příčina?
Sval na pravé noze se dal do pořádku a začal jsem s tréninkem. Na podzim jsme se chystali na ligový zápas s Monakem, po němž mělo přijít utkání Ligy mistrů s Liverpoolem. Na ten jsem se moc těšil, protože s Liverpoolem jsem v květnu 2005 vyhrál finále Ligy mistrů. V plánu byl i první dvojzápas reprezentace. Všechno vypadalo růžově... Ve čtvrtek před Monakem jsem na tréninku vypálil levačkou a praskl mi přední stehenní sval na levé noze. Takže další absence a k tomu se přidaly i potíže s achilovkou. Bylo to nekonečné.

Neměl jste v té době nutkání s fotbalem skončit?
Bylo to těžké, psychicky jsem situaci nesl dost špatně. Nechtěl jsem ani komunikovat s novináři, i když s tím jsem nikdy neměl problém. Co jsem měl ale říkat? Že jsem zraněný, nehraju A cítím se špatně? Hlavou se mi honilo ledacos, ale o konci s fotbalem jsem opravdu nepřemýšlel. Řekl jsem si, že to zkusím do konce této sezóny. Když to nepůjde, tak v červnu skončím. Zatím jsem hrál jeden zápas, až jich bude deset a víc, pak budu moct říct, že už je vyhráno a že jsem zvládl nejtěžší období své kariéry.

Dá se na těch deseti měsících najít vůbec něco pozitivního?
Věřte, že dá. Víc jsem se věnoval rodině. Natálce je sedm let a Jirkovi tři. S nimi člověk zapomene na potíže. Oni dva, rodina a přátelé mě drželi psychicky nahoře. Báječně se zachoval také klub. Netlačili na mne, věřili mi. Já měl ale takové divné pocity, že tu beru peníze zadarmo. Všem, kdo mi takto pomohli, jsem moc vděčný. I kluci z reprezentace mi telefonovali, že se vrátím. Příjemná byla i slova trenéra Brücknera, který říkal, že se mnou počítá. Tuhle důvěru chci všem splatit.

S jakými cíli jste tedy vstoupil do roku 2007?
Těch cílů mám hodně. V Bordeaux mám smlouvu do léta. Chtěl bych na jaře klubu pomoci do evropských pohárů. Líbí se nám tu a rád bych si svými výkony vybojoval ještě roční smlouvu. Jestliže budu fit, budu hrát a trenér Brückner opravdu usoudí, že mohu reprezentaci ještě pomoci, pak moc rád přijedu a udělám všechno proto, abych byl platný a pomohl národní mužstvu k postupu na mistrovství Evropy.

Vy si hodně věříte...
Ano, věřím. Vím, že mé cíle znějí dost troufale, ale já si nemohu klást nižší. Bude mi čtyřiatřicet let a rád bych ještě něco dokázal. Cítím se dobře a mám stále obrovskou motivaci. Kdybych ji neměl, tak jsem mohl skončit úplně nebo se vrátit domů, hrát nižší soutěž a vzpomínat. Vždycky jsem byl optimista, takže věřím, že na takový konec mám ještě čas.

Karel Felt, Sport.cz, Právo

Zrušit