Článek
A co teprve když přišla řeč na všech pět tisíc gólů, které během kariéry nastřílel! A na těch 518 ligových, jež mu statistici oficiálně uznávají, obzvlášť. Snad o každém byl schopen vyprávět a dopodrobna ho popsat. Čtyři první ligové v dresu vídeňského Rapidu, stejně jako poslední, který dával ve dvaačtyřiceti liberecké Jiskře jako hrající trenér pražského Dynama, jak se tehdy musela jeho Slavia jmenovat. Přitom se pokaždé ještě stačil rozčílit, o kolik dalších branek ho ti fotbaloví počtáři obrali, protože on jich nastřílel daleko víc. Mnohem víc, takže by měl být i před Pelém, za něhož ho fotbaloví historici a statistice kdoví proč řadí.
A co jen příběhů a historek ze sebe chrlil. O spoluhráčích i své milované manželce, o velkých zápasech, které sehrál, o Středoevropském poháru, jenž v osmatřicátém se Slavií po pražské remíze a vítězství 2:0 ve finálové odvetě v Budapešti s Ferencvárosem do Prahy dovezl.
O tom, jak ho pár měsíců před únorovým převratem v osmačtyřicátém lákali do Itálie a turínský Juventus za něho nabízel horentní sumy, pak vyprávěl s obzvláštním gustem. A se skrytou hořkostí v hlase také, to se ví, protože po únoru 1948 se život nejslavnějšího kanonýra českého i světového fotbalu Josefa Bicana, od jehož narození právě dnes uplyne sto let, obrátil naruby... Nebo snad neznáte příběh, na který sám Bican vzpomíná i v knize Zdeňka Pavlise o největších fotbalových šutérech našeho fotbalu nazvané Klub ligových kanonýrů? Zkuste se do něho začíst...
| Josef Bican |
|---|
| Narozen: 25. září 1913 |
| Zemřel: 12. prosince 2001 |
| Fotbalová kariéra: 1931 – 1935 Rapid Vídeň, 1935 – 1936 Admira Vídeň, 1937 – 1948 Slavia Praha, 1949 – 1951 Vítkovické železárny Vítkovice, 1952 – 1953 Hradec Králové, 1953 – 1955 Dynamo Praha |
| Ligové starty a góly za Slavii: 240/417 |
| Ligové starty a góly celkem podle IFFHS: 341/518 |
| Největší úspěchy: pět mistrovských titulů se Slavií v sezónách 1939/40, 1940/41, 1941/42, 1942/43, 1946/47 |
| - vítězství se Slavií v Českém poháru v roce 1941 a 1942, vítězství se Slavií v Poháru osvobození v roce 1945 |
| - vítězství se Slavií ve Středoevropského poháru v roce 1938 |
| - nejlepší ligový střelec v sezóně v roce 1938 s 22 góly, 1939 s 29 góly, 1940 s 50 góly, 1941 s 38 góly, 1942 s 45 góly, 1943 s 39 góly, 1944 s 57 góly, 1946 s 31 góly, 1947 s 43 góly, 1948 (podzim) s 21 góly, 1950 s 22 góly |
| - semifinalista MS 1934 v Itálii s rakouskou reprezentací |
| Reprezentační starty a góly: 14 zápasů/ 12 gólů za Československo, 19 zápasů/ 19 gólů za Rakousko |
„Pépi, s tou Itálii si to ráčej rozmyslet, tam to vezme špatné konce," hučel do něho slávistický místopředseda Vladimír Šíba, když se turínský obchodník a přední činovník tamního Juventusu na podzim sedmačtyřicátého znovu ohlásil, že by Bicanovi a samozřejmě i pánům klubovým direktorům předložil další nabídku, s níž do Prahy přijíždí.
„Jemnostpaní, věděj, tam brzy urvou moc komunisté. A to potom u těch Taliánů nebude ani fotbal, a nebudou ani peníze," přesvědčoval sečtělý a světa znalý pan doktor střídavě Bicanovu manželku i samotného Pépiho.
Věřili mu. Na jeho slova a rady všichni dali.
Kurátní pan prokurátor, pro něhož byla jeho Slavia, stejně jako Bicanova rodina vším, přece seděl v soudní budově na Karlově náměstí a díky svým kontaktům a informacím měl náramný přehled, co se kde v cizině děje a kam poválečný vývoj spěje.
Starý mládenec, který znal jenom kancelář a svůj milovaný klub. A také Pépiho, jenž pro něho představoval hotovou modlu.
Nabídka, s níž vyslanec Juventusu do Prahy přijel, byla přitom ohromující. Milión korun pro Slavii a šest pro Bicana. Na dřevo, to se ví. A k tomu královská gáže, s níž se dosud žádný klub nevytasil, bydlení, jaké si vybere a prvního půlroku i plat pro jemnostpaní.
Ani jemnostpaní škodná nebude
Oni v klubu chápou, že musí zatím zůstat s oběma malými synky v Praze, protože samo sebou nějaký čas potrvá, než se pan Bican u nich po Turíně porozhlédne a rozhodne, kde by se jim líbilo a nejlépe žilo. Takže než všechno pozná a nechá zařídit, ani jemnostpaní škodná nebude...
Až se jim točila hlava z těch nabídek, jež se jen hrnuly. Z Francie i Švýcarska, z Čech i Slovenska. Androvo olomoucké ASO se i v novinách nechalo slyšet, že jeho nabídka za zahraničními kluby v ničem nepokulhává a Bican na Hané rozhodně tratit nebude, v Bratislavě Slovan Národní výbor formující se k slávě a budoucím úspěchům nemluvil, ale peníze rovnou na stůl pokládal.
A co teprve francouzské Stade Francais, jehož manažer přijel na pražské jednání s tím, že Slavii vyplatí okamžitě dva a půl miliónu a dohoda se samotným Bicanem pro něho bude při tak horentní sumě určitě rovněž hračkou?! Co Racing Paris či Red Stars, kluby, které měly nachystáno sice o něco méně, zato skvělou budoucnost malovaly?!
Anebo Švýcaři, kteří slibovali v Luzernu vilu přímo u jezera, nejnovější model automobilu a k tomu promptně vyřízené státní občanství. „A nezapomínají, Herr Bican, to je něco, co se penězi nedá koupit a čeho si všichni moc považují," připomínal manažer z Luzernu, když se slávistickým kanonýrem v Praze jednal.
Manažeři nakonec slyšeli ne, jen Juventus se nevzdával
„Vyslechl jsem je, poseděl s nimi, ale všichni nakonec slyšeli ne. Nešlo o licitovaní, nebo snad snahu vymámit z nich ještě víc peněz.
Jen manažer Juventusu byl neodbytný a jezdil do Prahy znovu a znovu, protože si umanul, že mě do Itálie přivede. Hučel do mě horem dolem, peníze přihazoval, gáži zvyšoval. Až jsem měl pocit, že mu nejde o mě, ale o nějakou funkci mezi direktory Juventusu přislíbenou za to, že Bicana do Turína přivede.
Při jedné schůzce mě dokonce nalomil natolik, že jsem z kavárny odcházel s tím, že se tedy poradím s manželkou a jeho nabídku si nechám přece jen projít hlavou, zatímco on sežene právníka, který nachystá smlouvu a připraví podmínky transferu.
Když jsem se zvedal od stolu, samým štěstím si mnul ruce, zatímco já už za kavárenskými dveřmi věděl, že do žádné Itálie nepůjdu.
Náhončí z Juventusu ale z Prahy nakonec s prázdnou neodjel. Slávističtí funkcionáři ho nakonec přesvědčili, aby si místo Bicana vzal do Juventusu Vycpálka. Že je o pár měsíců mladší, technicky moc dobře vybavený, takže se do jejich italského fotbalu tuze hodí, ale hlavně že mu ho nechají za pouhou dvacetinu toho, na co by ho přišel Bican.
Vycpálek s manažerem Juventusu skutečně do Itálie odjel, zatímco my zůstali v Praze, aniž bychom tušili, v jaký klam se proroctví pana doktora Šíby promění.
S příchodem komunistů byl fotbalu konec
V Itálii se fotbal hrál dál a i velké peníze se v něm vydělávaly, zatímco já zůstal v Čechách, kde komunisté nakonec moc urvali, a s fotbalem byl konec.
S Bicanem také, to se ví.
Jenže koho by napadlo, že k takovým paradoxům dojde a náš život se už za pár měsíců obrátí úplně naruby?! Byli jsme v Praze spokojení, měli krásný život, nikam se nám nechtělo. Manželka po cizím městě a zemi už teprve netoužila a já na ni v tomhle směru dal, protože ona a rodina byla pro mě vším.
A k odchodu ze Slavie jsem také neměl důvod. Proč také? Byl jsem v klubu váženou osobností a obletovaným hráčem, jenž pobíral třikrát vyšší gáži a jednou takové prémie než všichni ostatní. Slavia a Bican bylo vlastně jedno a totéž. A hlavně – v Praze jsem se cítil doma.
Jen další životní paradox. Já, Vídeňák, u Dunaje narozený a v hlavním městě někdejší monarchie odmalička vyrůstající... Vždyť i ten fotbal jsem se tam naučil.
Hrozná doba. Nechtěl jsem do Itálie, protože jsme se obávali komunistů, a za pár týdnů jsme je měli u nás. A sami jsme poznávali, jak velkou pravdu pan prokurátor Šíba měl a co komunismus s lidmi udělá. Jak jim pokřiví charaktery. Jak je ohne a promění i ty, za něž by dal člověk ruku do ohně. Jak všechno obrátí naruby. Zdecimuje národ i všechny dosud platné a vyznávané hodnoty."
