Rubriky:

Reprezentace

Průměrný tým složený z průměrných a úspěchu pramálo lačných hráčů na šampionát nepatří

16. října 2009 12:00 - PRAHA

Vlastně dobře, že kvalifikace o Afriku skončila pro českou reprezentaci nezdarem. Snad už se konečně zbavíme iluzí. Procitneme. Přiznáme si, že Rada po Brücknerovi a Hašek po Radovi zdědili jen průměrný tým složený až na dvě tři výjimky z průměrných hráčů hrajících v průměrných evropských klubech, pro který bylo maximem už to, že se v nejslabší evropské kvalifikační skupině vůbec ucházel o postupovou naději.

 

Michaela Říhová, Právo

Doba se změnila, jen náš fotbalový národ namlsaný předchozími lety úspěchů a postupů to jaksi neráčil vzít na vědomí. Postavení na žebříčku FIFA pořád zaslepovalo, i když realita už dávno byla a je jiná.

Zlatá generace postupně odešla ze scény a adekvátní náhrada nedorostla. Zůstala pouze stafáž, která tvořila Nedvědovi, Poborskému, Šmicrovi pracovitou družinu dláždící cestu k postupům a úspěchům. Kollerovi a Rosickému také, to se ví... Jenže najednou se tato družina, namlsaná, ba až k prasknutí přecpaná lety hojnosti a tudíž dalších úspěchů už pramálo lačná, musela obejít bez svých vůdců a fotbalových protagonistů.

Bez Kollerových gólů. Bez dirigentských schopností Rosického a jeho fotbalové invence a kreativity, o devatenácti brankách v reprezentaci nastřílených nemluvě. A to už ponechme úplně stranou vůdčí osobnosti kalibru Nedvěda, Poborského či Šmicra, protože pod dojmem výkonů, hry a hlavně přístupu současného reprezentačního výběru se reminiscence na ně jeví jako nostalgický výlet do minulého století.

Brücknerova slova se potvrdila

„Taková hráčská konstelace a podobná síla, jako na evropském šampionátu v Portugalsku, se už v české reprezentace nikdy nesejde,“ věštecky konstatoval před cestou na EURO 2008 tehdejší kouč národního týmu a ze Haškovy éry trenérův poradce a konzultant Karel Brückner v předtuše, že může být ještě hůř.

A bylo. Loni v Rakousku a Švýcarsku, v právě skončené kvalifikaci o postup na světový šampionát v Jihoafrické republice tuplem. Na domácí scéně, v klubové konfrontaci s pohárovou Evropou rovněž. Přišel fotbalový sešup, který se nezastavil a hned tak nezastaví.

Ani reprezentace z panujícího marasmu zákonitě vybřednout nemohla, protože pouze věrně zrcadlila dění v českém fotbale. Spory a půtky, sváry i bratříčkování, nenávist, osočování, invektivy i kamarádčofty a naschvály, které nakonec vynesly do funkce reprezentačního trenéra Petra Radu. Nejenže nekritického k sobě samému, ale celkem logicky neschopného si v této džungli vyzískat postavení a autoritu k této roli nezbytnou.

Autoritu vůči strahovské vrchnosti, která si ho k národnímu mužstvu instalovala, stejně jako autoritu vůči hráčům. Zákonitě si proto zlomil vaz a reprezentaci ho nalomil také.

Haška nalákali na vidinu

Haška přilákali domů na vidinu, že jako předsedovi svazu a reprezentačnímu trenérovi mu budou zmiňované premisy automaticky shůry dány. Mělo být jen na něm, aby jich v dvojjediné roli využil ke své ještě větší slávě a také k zahlazení prohlubujícího marasmu, neboť víra, že se stane spasitelem a zpackanou kvalifikaci ještě zachrání, panovala převeliká.

Zapomněli mu ovšem sdělit, že po Radovi zdědí jen průměrný tým složený až na dvě tři výjimky z průměrných hráčů hrajících v průměrných evropských klubech. A navíc v těchto klubech etablovaných a vesměs navýsost spokojených, a proto nemajících příliš důvodů lačnit po reprezentačních úspěších a vlastním zviditelnění. O pojmech jako pokora, respekt či snad hrdost na reprezentační dres ani nemluvě.

Než na to Ivan Hašek přišel, bylo už pozdě. Pochopitelně i jeho přičiněním, neboť sestava a taktika zvolená pro klíčový podzimní duel v Bratislavě proti Slovensku byla jedním velkým omylem, o čemž ho za pár týdnů Slovinci názorně přesvědčili.

Proto je pro něho a celý český fotbal nakonec jen dobře, že se do Afriky nepostoupilo. Jedině tak se už konečně zbavíme iluzí. Procitneme. Připustíme si, kam patříme. Lepší přiznat si pravdu, než se nechat unášet euforií let minulých a na hodně dlouho ztracených. Sám Hašek mluví o horizontu osmi let, ale i kdyby jich mělo být jednou tolik, podstatné je, že k podobnému poznání a zjištění, že reprezentační tým je potřeba radikálně obměnit, dospěl.

Jedině u tohoto poznání totiž může začít pokus o návrat zpátky.

Zdeněk Pavlis, Sport.cz

Zrušit


Časová osa: Reprezentace

Filtr článků - Reprezentace