Cítil se součástí týmu a snil, jak si povodí Buffona. Ve Francii završil hattrick účastí na ME

Nešlo o můj první kontakt s fotbalem prostřednictvím televize. Pravidelně jsem byl ve studiu při zápasech Ligy mistrů. Každopádně jsem byl nadšený, že mohu být na mistrovství tímto způsobem. Spoustu věcí jsem si vybavoval, jak jsem je sám na mistrovství prožíval. Tréninky, regeneraci, taktické porady. Vlastně jsem to všechno prožíval znovu a cítil se trošku součástí týmu. Moc mě ta práce bavila.

Ne. O to jsem se nesnažil. Charakteristiku každého hráče znám, a pak jsem měl hodně informací ze sociálních sítí, z médií. Navíc při rozhovorech jsme nešli do debat o taktice. Naším úkolem bylo přiblížit divákům prostředí a náš pohled na formu hráčů v zápasech či tréninku.

Docela kladné. Snad byly pro veřejnost mé postřehy zajímavé. Nikomu jsem se nesnažil vnucovat svůj názor jako jediný správný, spíše jsem měl snahu přinést hlubší pohled. Něco, co běžnému divákovi unikne. Třeba při šanci Daridy proti Španělsku jsem věděl, že udělal maximum. Jasně, to je vstřelení gólu. Ale míč mu trošku odskočil mezi nohy, takže mi bylo hned jasné, že hlavní snahou bylo trefit bránu.

Ano. A musím říct, že komunikace hráčů šla výrazně dopředu. Odmítání mediálních aktivit skončilo. Kluci pochopili, že bez televize a médií nejde fotbal dělat. Jsou to spojité nádoby. Zejména fotbalisté v zahraničí rychle pochopí, že nejde jen o trénink a zápas.

Pamatuji si, jak jsme se v reprezentačních začátcích vymlouvali, když byly nějaké mediální povinnosti. Tehdy bylo všechno živelnější, méně organizované. Všichni pokaždé chtěli mluvit jen s Pavlem Nedvědem. Až postupně se nastavila určitá pravidla. A mě ohromně překvapilo, jak jsou kluci otevření a zapojují se. Nemluví dvěma slovy, ten posun v komunikaci je obrovský. Před lety to bylo kolikrát hodně na sílu.

Řešil jsem spoustu věcí přes telefon. V pondělí jsme začali přípravu, ale hodně věcí jsme se snažili dotáhnout, než jsem odjel. Nyní probíhá spíše kondiční složka, v kádru je hodně kluků na zkoušku. Nevadí, že nejsem přímo na místě.

Všichni mi pořád předhazují, že na ně mám slabost... V Itálii byl národní tým hodně kritizovaný. Vážně hodně! Že mají nejslabší výběr v celé historii. že poprvé postrádají playmakera a nemají nikoho, jako byl v minulosti Pirlo, Del Piero, Totti či jiné hvězdy. Jenže mají trenéra Conteho, který je známý, jak moc lpí na taktice, soudržnosti, odhodlání a fyzické připravenosti. Když Italy vidím, chtěl bych vidět stejně hrát český tým.

Nemůžeme si brát příklad ze Španělska nebo Chorvatska, protože náš styl je odlišný a nemáme špílmachry. Ale Italové jsou strašně poctiví, týmovostí, agresivitou a odhodláním jsou schopní přehrát i silnější týmy. K tomu mají skvělou obranu. Jde tam podle mého najít mustr pro českou reprezentaci.

Když jsme se viděli naposledy asi před měsícem, tak jsem chválil jeho formu. A říkal mi, že vydrží ještě do mistrovství světa v Rusku. Je ohromující, jak pořád nachází motivaci. Strašně pořád prožívá každý zápas. Přitom odchytal neuvěřitelnou porci utkání, už sezóny se drží na vrcholu. Ale fotbal ho pořád naplňuje.

Ani ne. Já tomu rozumím. Pro Italy je život fotbal. Od rána do večera se baví jenom o fotbale. Snem všech kluků je hrát fotbal na nejvyšší úrovni, prosadit se do reprezentace, a pak hrát, dokud to jde. Protože prostředí, v němž se nachází, žije fotbalem a hráče uctívá.

Vůbec ne. Jednoznačně českému týmu. A pokud bychom Italy porazili, mohl bych jim říkat, že jsme je vyřadili. To bych si Gigiho povodil! Ale bohužel...