Hlavní obsah

Táta mě vychoval, abych hrál pro úspěch. Dnes jsou motivací peníze, říká vicemistr Evropy

Kaprun

Pyšní se stříbrem ze slavného fotbalového mistrovství Evropy v Anglii 1996, se Spartou Praha vybojoval dva československé a čtyři české tituly. Má zkušenosti ze Španělska a Německa. A nyní se bývalý vynikající brankář Petr Kouba chystá jako trenér už na třetí mistrovství Evropy hráčů do jednadvaceti let. V čem je jeho práce nejtěžší? Jakou nejsvízelnější situaci musel řešit?

Foto: Radek Malina, Kaprun, Právo

Petr Kouba, trenér brankářů u reprezentační jednadvacítky, během tréninkového kempu v Rakousku.

Článek

Měl jste při nominaci brankářů na šampionát do Polska hodně zamotanou hlavu, když Lukáš Zima v Janově neodchytal jediný zápas, Luděk Vejmola v Mladé Boleslavi naskočil do osmi duelů a Patrik Macej v Michalovcích začal chytat až na jaře?

Je to podobné jako před každým šampionátem jednadvacítek, kdy není jasné dlouhodobě, kdo bude jedničkou. Minulý cyklus před šampionátem v Česku byl také těžký, byť tam bylo rozhodování trošku odlišné. Měli jsme dva hodně vyrovnané brankáře. Tehdy jsem musel udělat nejtěžší rozhodnutí, jaké jsem v trenérské kariéře zažil.

Nikdy jste na fotbalové scéně nemusel řešit nic složitějšího?

Tomáš Koubek i Jirka Pavlenka pravidelně chytali. Do poslední chvíle jsme váhali. Koubek měl ale přeci jen trošku lepší jaro, což jsme zohlednili. Ta volba byla strašně těžká. Ve srovnání s letoškem byla situace snadnější a příznivější. Oba šli do šampionátu z plného zatížení.

Připadal před nadcházejícím šampionátem do úvahy kromě trojice, kterou jste na soupisku zařadili, ještě někdo jiný?

My jsme měli jasno, kdo pojede na soustředění. Všichni tři kluci jsou v týmu oprávněně. Jsem spokojený s jejich formou. Doufám, že jim rozpoložení vydrží.

Jak se rodí rozhodnutí o pozici brankářské jedničky?

Sledujeme kluky do poslední chvíle. Klíčová je současná forma, ale zvažuje se i kdo jak zvládnul kvalifikaci, kolik chytal či nechytal duelů v klubu. Faktorů ovlivňujících volbu, je více. Každý má trošku jinou startovní čáru. Nezačíná se od nuly. Každopádně už s předstihem jsou kluci seznámeni s tím, že určíme jasnou jedničku, dvojku i trojku. A současně jim řeknu, co která role obnáší. Pokud mi kdokoliv předem řekne, že v případné roli trojky nepojede, nemám s tím problém.

Jste zastáncem striktního rozdělení pozic?

Je dobré, aby si kluci mohli myšlenky utřídit a měli na to čas. Proto se jim pozice oznamuje s předstihem, aby nedocházelo ke zbytečným momentům překvapení a nevystavovali jsme je zbytečnému stresu. Pro mentální přípravu jedničky je třeba určitý čas. A rovněž náhradníci musí pozici vstřebat.

V kvalifikaci byl jasnou jedničkou Lukáš Zima, ovšem v Janově zůstal jen na lavičce náhradníků a v sezóně neodchytal jediný klubový zápas. Je to pro něj směrem k mistrovství velký handicap?

Nevidím to jako zásadní problém. V klubu mu slibovali, že až se zachrání v nejvyšší soutěži, dostane šanci. Nestalo se. Každopádně odchytal úspěšnou kvalifikaci, což je velký argument. Navíc v přípravných zápasech na jaře v Polsku i nyní na soustředění proti Ázerbájdžánu o formě přesvědčil.

Nemůže však absencí v zápasech utrpět jeho odhad, reakce...

Z kondičního hlediska u brankářů není v případě malého zápasového vytížení problém. Spíše jde o sebevědomí, pocit vžít se do utkání. V minulosti na různých šampionátech chytali za národní týmy kluci, kteří v klubech nenastupovali, a odchytali kvalitní šampionáty. Když gólman nenastupuje pravidelně v klubu, nemusí to automaticky znamenat, že je špatný. Stačí jeden či dva zápasy, aby se brankář dostal do ideálního rozpoložení. Přesně tolik jsme jich odehráli během soustředění.

Může brankářům zápasovou praxi vynahradit tréninkový proces?

Přípravný proces v Serii A je tak kvalitní, že nejde hovořit o ztrátě výkonnosti. Nasazení je maximální, tempo hry srovnatelné se soutěžním. Pochopitelně nelze nasimulovat očekávání diváků, soupeře hladového po výhře, tlak médií, boj o peníze.

Pozice jedničky na šampionátu často následně znamená velký přestup. Chtějí gólmani, kteří zůstanou v roli čekatelů, zdůvodnit vaše rozhodnutí?

Je třeba mluvit na rovinu. A mít silné argumenty. Snažím se ke všem přistupovat stejně. Říkám i věci, co nejsou příjemné. Jako hráč jsem to chtěl stejně. Ale důvody jsem vědět nepotřeboval. To jsem si netroufal.

Dnes si hráči troufnou? Mění se jejich myšlení?

Je to hodně individuální, nelze paušalizovat. Je jasné, že měřítkem úspěchu je velikost klubu, v němž působíte. Ovšem prvotní motivací každého z hráčů by měla být touha vyhrát danou soutěž, v našem případě medaili z mistrovství Evropy. Chtěl bych, abych to tak měli kluci v hlavě nastavené. Snaha prosadit se do základní sestavy má být odrazem hladu po medaili.

Máte pocit, že prvotním motivem většiny je snaha o přestup do zahraničí?

Nechci být radikální... Když jsme před dvěma lety před šampionátem v Praze dělali s hráči pohovory, devadesát procent odpovědělo, že jejich motivací je přestup ven. Jenom deset procent snilo o medaili, minimum zmínilo triumf na turnaji.

Jaký máte z takového myšlení fotbalistů pocit?

Nedobrý. Byl jsem vychovaný tátou, že mám sport dělat kvůli vítězstvím. Nabádal mě, ať se snažím vyhrát něco velkého, abych měl jednou na co vzpomínat. Vždycky mi říkal, že peníze si mě najdou. A v tom duchu jsem odehrál celou kariéru. Chtěl jsem vyhrát ligu, mistrovství Evropy. Dnes je jiná doba. Musím prostě takové uvažování akceptovat.

Snažíte se se k hráčům promlouvat? Apelovat na ně, aby myšlení změnili?

Ano. Ale jestli o tom přemýšlí a dojdou k závěru, že na mých slovech něco je, netuším. Ale neodsuzuji je. Jde o celkový stav společnosti. V mojí éře bylo nejvýše vítězství. Dnes hodnotou není úspěch, ale peníze.

Reklama