Článek
Komínek s tréninkovou výbavou a mojí jmenovkou je připravený, stejně jako celá šatna pro hosty. Tady se na jaře převlékali i borci Jihlavy, když Spartu odklonili z cesty vedoucí k mistrovskému titulu. Jen aby nám to trenéři za ně nevrátili, napadá mě.
Oblékám soupravu s číslem 24, jež patří pravému obránci Vlastimilu Vidličkovi. V duchu se zlínskému odchovanci omlouvám. Jako by nestačilo, že Sparta v létě na jeho post přivedla slovenského reprezentanta Pauscheka. Teď se na jeho místo tlačí ještě takový dědek, jako jsem já...
Venku je vedro, na vedlejším letenském hřišti ani kousek stínu. Beru si tedy jako rádoby profík něco z nachystaných banánů, hroznového vína a modré iontové vody, abych tuhle zkoušku přežil. A přesně ve stanovený čas vstupují do šatny trenér Vítězslav Lavička, jeho asistent Václav Jílek, kondiční trenér Pavel Rada a bývalý hráč Luděk Stracený, který pracuje pro Spartu jako skaut. Trenéři si se všem svěřenci podávají ruce a vyzvídají, v jaké formě se dostavili.
I tvrdou práci je třeba si užít
„Máme pro vás připravený program asi na 75 minut, který se věrné podobá tréninku, který po vás bude absolvovat naše áčko. A nezapomeňte, pánové, že tady vyznáváme jednu zásadu. I tvrdou práci je třeba si užít," usmívá se kouč Lavička přímo labužnicky. To nám to pěkně začíná.
Dvaadvacet borců se tedy dává do díla. Začínáme rozcvičkou s kondičním trenérem Radou. Žádná formalita, pořádné rozběhání a protažení je pro amatéry základem přežití.
A pak už to začne. „Začínáme cvičením zvaným Feyenoord. Přebrat míč, přihrát spoluhráči na dalším stanovišti a běžet na jeho místo," vysvětluje Lavička a rozestavuje nás na jednotlivé mety k tréninkovým panákům a terčíkům.
Jenže místo toho, aby míč plynule putoval od jednoho ke druhému a akce byla zakončena finální přihrávkou, pěkných pár minut panuje chaos v podání zmatených frekventantů. Přihlížející fotografové a kameramani se už teď náramně baví, ještě že pak nemusíme své konání vysvětlovat v mix-zóně jako opravdoví hráči. „Chlapi, vždyť je to tak triviální. Kam kopnu, tam běžím! A to ani nemusíte přihrávat z první, to bychom to vůbec nezvládli," zvyšuje hlas kouč Jílek. Je mu jasné, že takováhle paka by tedy k titulu rozhodně nepřivedl.
Gerrard a spol. by se nestačili divit
Ve volném tempu a s pomocí řady doteků navíc cvičení přece jen zvládáme a můžeme se posunout do fáze zvané Liverpool. „To proto, že následující cvičení praktikují všechny věkové kategorie Liverpoolu," vysvětluje Jílek.
Pane jo, to budou Stevie Gerrard a spol. koukat. Nejdřív je ale třeba se pořádně posilnit, na to Lavička se svým týmem dbají. „Pořádně se napít. Hlavně se nám tady nezatavte, ať to s vámi nešlehne," culí se tyran s usměvavou tváří.
Ve svojí skupině čítající jedenáct hráčů se dělíme na dva týmy po čtyřech a tři žolíky. Cílem je, aby se buď bílí, nebo zelení na zmenšeném prostoru prokombinovali až za koncovou čáru, přičemž žolíci jsou vždy na straně útočícího týmu. „Tady výborné, jak u vás?" chválí Jílek naši skupinu Lavičkovi. „Představte si ale, jak by to vypadalo, kdybyste směli hrát jen na dva doteky, jak to máme s áčkem," dodává hned vzápětí, abychom moc nezpychli.
Vcelku zdárně jsme se tedy propracovali do finále, k fotbálku na dvě branky na zkráceném hřišti od vápna k vápnu. „Nechcete hrát jen v deseti, aby vždy jeden mohl odpočívat a střídat?" nabízí Lavička.
Rozdíl proti áčku byl patrný...
Kdepak, když už jsme došli až sem, tak do toho jdeme naplno. Cítím, že mám puchýře, nohy už mě bolí, ale z pravého křídla se dostávám k pár centrům a snažím se připravit nějakou šanci. Marně, my bílí jsme sice tvořivější, přesto prohráváme se zelenými 0:2. Nešťastně, jak jinak, to si samozřejmě zdůvodníme...
„Každý zápas by se měl zakončit. Máme ve zvyku vytvořit na závěr dvojice, kdy vítěz dává poraženému povely k nejrůznějším cvikům po dobu deseti vteřin. Říkáme tomu cirkus," chechtá se Jílek.
Tak tedy cirkus na závěr, to mi pro naše vystoupení přijde příznačné. Vybírám si kolegu z Radiožurnálu Honzu Kalibu. Je to sice téměř profík, protože kope pražský přebor za Čafku. Ale vzhledem k tomu, že většinu tréninku se snaží pro svou reportáž natáčet s mikrofonem v ruce, nemá na týrání mého zmoženého těla tolik času.
„Rozdíl proti profesionálnímu fotbalu byl samozřejmě patrný. Alespoň vidíte, že to nemají hráči lehké. A to jsme vám nedali nejtěžší cvičení. Jinak bychom vás tady asi sbírali," hodnotí Lavička netradiční trénink přímo na ploše.
Jeho nabitý den nekončí. Za pár minut mu začíná tisková konference, během níž předá pásku novému kapitánovi Davidu Lafatovi a představí nový rudý dres pro začínající sezónu. Pak se z obleku převlékne zase do pracovního a pustí se do opravdového tréninku s áčkem.
My přeživší míříme do šatny a osvobozující sprchy. Končím poučnou letenskou exkursi s pocitem, že jsem snad trenéra Lavičku nezklamal. Smlouvu mi ale zatím nenabídl...
