Článek
Cítíte, že až s domácím titulem bude vaše sbírka úspěchů kompletní?
Samozřejmě, až pak si můžete říct, že jste v hokeji vyhráli úplně všechno. Když dítě začne hrát hokej, chce vyhrát všechno, co jde. Bylo by to krásný a určitě by mě to zahřálo na srdíčku. Ale je tu i další aspekt, že si titul město a klub zaslouží za ta léta, co vyprodukovaly hokejisty, kteří reprezentovali po celém světě.
Už je ve městě cítit euforie? Finále se v Litvínově hraje po devatenácti letech...
Určitě. Lidi jezdí s vlaječkami na autech, zastavují nás, na hokej chodí ti, co dřív nechodili. I paní starostka, která dosud nebyla hokeji úplně nakloněna, nám teď fandí, tak jsme rádi.
O titulu se v Litvínově sní už roky. Kdy jste začal věřit, že letos byste o něj mohli hrát?
Cítil jsem to už před dvěma lety, když jsme vypadli v play off s Plzní a ona pak vyhrála titul. Proto jsem se taky vracel, řekl jsem tehdejším trenérům, že v mužstvu cítím obrovskou sílu a byl bych rád, kdybychom to dotáhli k úspěchu. Trochu na mě koukali, jestli jsem se nezbláznil, ale já to vážně tak cítil. Loni jsme se do play off nedostali, ale sílu jsme potvrdili v play out, kde jsme byli suverénní. V téhle sezóně jsme na to navázali, trenéři Rulík, Hořava i Orct přinesli správný řád a princip, že výhry přijdou, jen když budeme dodržovat, co máme.
Jak snášíte, že v klíčové fázi sezóny u toho nemůžete být na ledě?
To víte, že to je těžké... Určitě bych nejradši skočil na led, ale když vás zdraví nepustí, můžete strašně chtít a stejně to nejde. Odehrál jsem sice jenom sedmnáct zápasů, ale i kdyby byl jeden, jsem rád, že jsem u toho mohl být, v té kabině a atmosféře. Pro mě byl vždycky obrovský sen se k tomu titulu nějak prohrabat a teď jsme po letech znovu před branami.
Jak na tom aktuálně jsou vaše záda? Co vám dovolí?
Nerad bych to rozebíral, protože člověk nikdy nemůže vyloučit, že by nastoupil. Ale nejsem na tom dobře, zatím trénuju jen v teplákách, na výstroj to není.
Šance, že byste se ve finále objevil na ledě, tedy je?
Šance je vždycky. Ale když se zeptáte jaká, tak vám řeknu, že tak jedna k miliónu.
V play off pomáháte na střídačce, spolupracujete s trenéry i mezi zápasy?
Každý den s nimi spolupracuju, jsem v jejich kabině, děláme plán, jak bychom chtěli hrát. Není to tak, že bych jen přišel a stoupl si na střídačku.
Baví vás role trenéra? Když byl nemocný Miloslav Hořava, měl jste ještě víc prostoru.
Pro mě to je velká škola. Jsem u dvou trenérů, před nimiž smekám, jak k práci přistupují a jak to mají srovnané. Hodně se učím, ale teď vám neřeknu, že bych to chtěl do budoucna dělat.
Z vaší generace zůstal na ledě už pouze Martin Ručinský. Co říkáte na to, jak mužstvo táhne?
Jeho hra mluví za všechno, ta se dá jen obdivovat. Je nádhera se na to dívat, na Martina se krásně kouká i na tréninku. Má neskutečné bruslení a je to osobnost.
Nakolik je v litvínovské kabině stále patrný odkaz legendárního kouče Ivana Hlinky?
Ivan s námi bude vždycky, i když už je v tom hokejovém nebi. Před každým zápasem si připomínáme jeho slova: Abychom se z toho hlavně nepos... To jsme si opakovali i při postupu ze čtvrtfinále a semifinále.
