Článek
„Neuměl bych bez hokeje žít. Takže jsem rád, že se každý týden dostanu na led s veterány, i když jsem mezi nimi už nejstarší. Naštěstí jsou ke mně spoluhráči i soupeři ohleduplní,“ říká současný trenér pardubické juniorky. „Vedle těch mladých ani nestihnu stárnout,“ směje se.
Od roku 1970 hrál Martinec na jedenácti mistrovstvích světa za sebou a ze všech si přivezl medaile, včetně tří zlatých. Za reprezentaci odehrál celkem 289 utkání, v nichž zaznamenal 155 branek. „Byla to krásná doba a považuji za štěstí, že jsem v ní sehrál nějakou roli. Řekl bych, že sedmdesátá léta byla srovnatelná s koncem století, kdy se také udělaly tři tituly,“ tvrdí Martinec.
Při zlatém hattricku v letech 1999–2001 působil u národního týmu jako asistent trenéra. Ve stejné roli byl už u olympijského triumfu v Naganu. „Jako hráč jsem si ale připadal důležitější než jako trenér, vždy se to přece musí odehrát na ledě,“ naznačuje čtyřnásobný vítěz ankety Zlatá hokejka, jenž jako hráč i kouč získal také tituly v domácí nejvyšší soutěži s Pardubicemi.
Patří i mezi členy Síně hokejové slávy IIHF. „Ze vzpomínek se žít nedá, i když to hezké z hlavy nevymizí,“ míní a jen trochu lituje, že nezkusil NHL. „Přitom jsem v roce 1981 mohl jít do Vancouveru s Ivanem Hlinkou. Nenašel jsem ale odvahu vyrazit do mně neznámého světa, navíc mě brzdil strach z častého létání. Mrzí mě to i kvůli tomu, že bych se býval naučil anglicky,“ tvrdí Martinec, jenž závěr kariéry strávil v německém Kaufbeurenu.
