Článek
Přijde vám, že už je to deset let?
Moc o tom nepřemýšlím, ani na to nevzpomínám, spíš mi to připomínají novináři. Deset let je docela dlouhá doba, ale ty vzpomínky jsou pořád čerstvé.
Co se vám z turnaje vybaví jako první? Finále, hymna nebo návrat domů?
Pořád se mi něco vybavuje. Ale nejvíc se vzpomíná na euforii po zápase, předávání medailí, to vám utkví v paměti na celý život.
Má ve vaší sbírce trofejí zlato z Nagana speciální místo?
Mám ji schovanou doma.
Podíváte se na ni občas?
Musím říct, že moc ne. Teď jsem ji neviděl asi tři roky. Vzpomínkami a historií nežiju.
S reprezentací jste udělal spoustu úspěchů už před Naganem, byla pro vás tehdy v přípravě blížící se olympiáda velkým stimulem?
Určitě. Vrátil jsem se z Ameriky, hrál ve Slavii, ale národní mužstvo pro mě pořád bylo to největší. Navíc olympiáda a s hráči z NHL? Ta motivace byla obrovská, na druhou stranu jsem to nelámal přes koleno. S Ivanem Hlinkou jsme byli domluveni, že to vyzkoušíme na turnajích Euro Hockey Tour a podle toho a ligové soutěže se uvidí.
Ale objevovaly se tehdy i hlasy, že reprezentaci už nemáte co dát. Vnímal jste je?
Názory byly všelijaké, ale já o tom nikdy nepřemýšlel. Jel jsem hrát hokej, tak přeci nebudu přemýšlet o tom, jestli se někomu líbím nebo ne. Vždycky je na trenérovi, aby sestavil mužstvo, on je za to zodpovědný. Já jsem tam ve svých letech nejel někomu něco dokazovat. To se dá ve třiadvaceti, ale ne ve třiatřiceti.
Jak vzpomínáte na souhru s Jaromírem Jágrem v prvním útoku? Říká se o něm, že je hráčem, jemuž se musí ostatní trochu přizpůsobit, aby ze sebe mohl vydat maximum.
Určitě jsem se musel Jardovi přizpůsobit, protože jsme věděli, že on je pro nás klíčový hráč a myslím, že s tím nebyl žádný problém.
V souvislosti s Naganem se vždy mluví o skvělé partě. Jak se jí podařilo vytvořit, když se hráči setkali teprve pár dní před turnajem?
Vždy, když se vyhraje, musí být parta dobrá a někdy ani to nestačí. Tam nám to sedlo, navíc měl vynikající formu Dominik Hašek a tím výkony mužstva gradovaly. Měli jsme i dobrou obranu, čekali na brejky a věděli jsme, že když dáme jeden gól, s Dominikem můžeme vyhrát.
O cestě z Japonska do Prahy kolují legendy. Zažil jste někdy větší oslavy s hokejem?
Asi ne, protože ta cesta byla hodně dlouhá. Já nejsem typ, že bych úspěchy slavil tři čtyři dny. Já slavím jeden den a tehdy to bylo super.
Jaký měl podíl na tvorbě té party Ivan Hlinka?
On byl vždycky pohodovej člověk. Do mužstva vnesla klid a hráči v něj měli velkou důvěru, kterou se mu pak snažili vrátit.
Snažil jste se od něj něco si vzít i do vaší trenérské kariéry?
Moje hráčská kariéra byla hodně dlouhá, z každého trenéra něco vezmete. Na druhou stranu musíte být svůj, nemůžete jen někoho kopírovat, ať už jste trenér nebo třeba začínající hráč.
Možná jeden z nejdůležitějších momentů na turnaji byla první přestávka čtvrtfinále s USA, kdy jste v kabině pronesl projev, po němž se mužstvo zvedlo a postoupilo. Souhlasíte?
Určitě bylo důležité, že jsme si to vyříkali v kabině. Na druhou stranu když pak vlezete na led a nic tam nezměníte, můžete si říkat, co chcete. Hezky si vyprávět je jedna věc, ale důležitější je to pak provést na ledě.
V Česku se už během turnaje strhla euforie, jak jste ji na dálku sledovali?
Měli jsme tam hromady faxových zpráv, z čehož jsme viděli, že to sleduje spousta lidí. Samozřejmě nás to i motivovalo, když jsme zjistili, jak to lidi prožívají.
Byl podle vás turnaj v Naganu i jistým zlomem ve vnímání českého, potažmo evropského hokeje v zámoří? Do Japonska jely týmy USA i Kanady s velkým sebevědomím a vrátily se bez úspěchu...
Z pohledu severní Ameriky určitě. Oni vždycky Evropu podceňovali a najednou se do finále nedostal ani jeden zámořský tým, ale Češi a Rusové.
Myslíte, že se ten historický úspěch podařilo v Česku maximálně využít?
Obrovský vliv to mělo na mladé hráče. Ale jinak myslím, že kdyby olympiádu vyhrál někdo jiný, uměl by to prodat víc. Ten rok dva poté se s naším hokejem asi dalo ještě víc pracovat.
Kariéru jste ukončil v roce 2000. Když teď vidíte, jak pořád v extralize válí veteráni jako Jiří Dopita či Josef Beránek, neříkáte si, že jste mohl ještě rok dva vydržet?
Mě naplňuje ta práce, co dělám teď (trenér a generální manažer hokejistů Slavie - pozn. red.). Pro mě bylo důležité, že mě hraní hokeje přestávalo bavit a pak mi hokej ani na vteřinu nescházel. Když si teď vlezu na led, zastřílím si, ale nemám potřebu si jít třeba zahrát za starou gardu.
