Článek
Není zvláštní skončit pátý, když jste předvedl druhý nejdelší hod?
Já do závodu šel s tím, že musím Thomase přehodit. To se mi nepovedlo, takže jsme nemohl počítat s lepším než pátým místem. Je to trošku postavené na hlavu, ale pravidla jsou taková, že když on byl první a já pátý, tak součet umístění je šest a jako tým jsme vyhráli. Je škoda, že jsem nehodil třeba 87 metrů, což už by byl výkon, který by Thomas nemusel hodit.
Jak jste tedy prožíval jeho třetí pokus, kterým vás přehodil?
Já byl hlavně rád, že ve třetím pokusu jsem měl konečně takový ten oštěpařský pocit, kvůli němuž to děláme. Ale přál jsem i Thomasovi, abychom to prvenství celkově ukořistili.
Sledoval jste, jak se celkové skóre vyvíjí?
Viděl jsem, že to s Amerikou projíždíme a že už to asi nepůjde zvrátit…
Z osobního pohledu jste spokojený? Hodil jste nejdál od problémů se zády, které vás trápily před evropským šampionátem.
Trvalo mi to trochu déle, než jsem myslel, asi měsíc a půl, ale jsem zpátky. Sice je konec sezóny, ale směrem k přípravě je skvělé, že se do ní můžu pustit bez bázně a zase to rozbalit.
Skoro to vypadá, že vás mrzí, že už je konec sezóny…
Může to být škoda, ale beru to tak, že jsem si vyžral takovou svoji vlastnost, že moc neposlouchám tělo a teď se mi to vrátilo… Ale jak na finále Diamantové ligy v Curychu, tak na Kontinentální pohár jsem se v hlavě hodně připravoval a je to pro mě zadostiučinění po těch problémech se zády, kdy se mi nic nechtělo a měl jsem strašné myšlenky.
Také jste se fanouškům na tribunách podepisoval ještě desítky minut po závodě.
Já nesnáším slovo ne, i když někdy se říct musí. Ale ty děti jsou skvělé, i proto atletiku děláme. Tenhle stadión vás nabije úplně jinak než jiné stadióny na světě.
