Článek
Z limitu pro Peking se radoval už vloni v Přerově. „Jo, to jsem slavil týden,“ vzpomíná s hořkostí. „Jenže pak jsem se dozvěděl, že i když to byla jediná padesátka u nás a splňovala všechny podmínky včetně rozhodčích, nebyla zařazena mezi závody, kde se dá limit plnit.“ To ho vyhecovalo. „Zdravě jsem se naštval a chtěl dokázat, že to nebyla náhoda.“
Potvrdil to v sobotu, požadovaný výkon na 50 km pod čtyři hodiny zašel ve slovenských Dudincích. „Zvládnout to ve čtyřiceti jako s amatér s rodinou, to už je vrchol frajeřiny,“ spokojeně se usmívá atlet AK Kroměříž.
Se slovy o amatérském sportování nepřehání. S kariérou poprvé skončil v roce 1997. Vyhecovat se k návratu nechal až o sedm let později. „To jsem na olympiádu vůbec nemyslel, spíš jsem vozil medaile z veteránských soutěží. Ale pak jsem získal medaili na mistrovství republiky, v klubu mi dali plné podmínky a já se rozhodl, že to do toho půjdu.“
Nadále pracuje v ostravské tiskárně, trénuje po večerech, na olympiádu si vezme dovolenou. „Jinak to nejde, další vyčerpám na přípravu,“ líčí. Místo pobytu s rodinou u moře tak dny volna obětuje tréninku v Jeseníkách nebo v Tatrách. „Doma už jsem vloni řekl, že tatínka moc neuvidí.“
Sedmiletá dcera je ale jednou z jeho největších fanynek. „Teď jsem ji v Dudincích vzal na stupně vítězů, snažím se jí to vynahrazovat, přece jen je ve věku, kdy tátu nejvíc potřebuje,“ vypráví. Proto doma učinil závazek. „Slíbil jsem, že půjdu v Pekingu, finále extraligy a pak s vrcholovou chůzí skončím,“ přiznává.
