Největším životním soupeřem bylo astma, říká Freemanová

Před zhruba dvěma měsíci jste oficiálně oznámila konec kariéry. Čemu se teď věnujete?S atletikou jsem se rozhodně nerozloučila. Prostě miluju pohyb. Pořád posiluju, dělám kliky i dřepy. Nedovedu si ani představit, že bych někdy přestala běhat úplně. Jen už mě neuvidíte na dráze v tretrách. Poslední dobou jsem se začala věnovat lezení po horách, což mě ohromně baví.

Značnou popularitu jste získala i tím, že jste bojovala za práva původních obyvatel Austrálie. Neuvažovala jste, že by jste se tomuto tématu věnovala i v politice?Uvažuji o tom, ale zatím je to opravdu stále ve stádiu úvah. Stejně tak přemýšlím o spoustě dalších cest, kterými se můžu vydat. Abych se stala političkou, musela bych být stoprocentně přesvědčená, že to chci dělat.

Vždy jsem se snažila pomáhat ostatním a u toho bych ráda zůstala. Uspokojuje mě, když vím, že mohu lidem prospět, nyní se snažím například pomoci těm, kteří trpí astmatem.

Co vás vlastně vedlo k ukončení vaší bohaté kariéry?Nebylo to lehké rozhodnutí, ale prostě jsem ztratila motivaci. To, co jsem chtěla dosáhnout, se mi v Sydney podařilo a už jsem se těžko nutila k tréninku. Vždyť kolika lidem se podařilo vyhrát zlato na olympiádě ve své zemi?

Věděla jsem, že podobný pocit se už nemůže opakovat. Ta medaile mě dost změnila. Cathy Freemanová v roce 2000 a nyní jsou dvě rozdílné osobnosti.

Necítila jste se po letech ve vrcholovém sportu opotřebovaná?Ano, nejen fyzicky, ale také psychicky. Potřebovala jsem si odpočinout. Trénovala jsem dvoufázově každý den, a i když mám sport ráda, někdy jsem se přistihla, že se mi na trénink vůbec nechce. Významnou roli hrál v mém rozhodování i pocit, že se nezlepšuji, ale pouze se udržuji na stejné úrovni.

Zmínila jste se, že se snažíte pomáhat astmatikům. Během celé své kariéry jste s tímto onemocněním bojovala. Při čem vás nemoc nejvíc omezovala?Mé tělo reagovalo na každou změnu. Čím vyšší teplota a vlhkost vzduchu, tím větší problémy jsem měla. Záchvaty, kdy jsem nemohla dýchat, jsem dostávala snad po každém tréninku.

To asi nebylo lehké ani po psychické stránce...Věděla jsem, že mám talent, abych se stala šampiónkou, ale astma mě brzdilo. Byla jsem z toho hodně nešťastná. Na druhou stranu mě nemoc i motivovala. Byla pro mě tou největší výzvou a já věděla, že ji musím překonat.

O nemoci jste se dozvěděla již v počátcích své kariéry. Nemohla jste pro léčbu udělat více?Asi ano. Když mi lékaři poprvé řekli, že jsem astmatička, nebrala jsem to zase tak vážně. Trpěla na něj skoro celá moje rodina, ale všichni se s tím vyrovnali, protože nedělali vrcholově atletiku. O své zdraví jsem se příliš nestarala, teď už vím, že to byla chyba.

Astmatické příznaky se vám zcela jistě nevyhnuly ani na vrcholných atletických soutěžích. Kdy vám při závodě bylo nejhůř?Při běhu se naštěstí cítím vždy dobře. Nejtěžší jsou momenty po skončení závodu. Obzvlášť náročné bylo mistrovství světa v Aténách v roce 1997. Tam jsem si připadala jako v sauně. Běžela jsem čtyři závody ve dvou dnech, po každém jsem procházela mixzónou a novináři se mě hned ptali na dojmy, pocity a podobné otázky. Já se ale sotva mohla nadechnout. Bylo to strašně stísňující...

Po zlaté medaili na světovém šampionátu v Aténách v roce 1997 jste na chvíli zmizela z mítinků. Co se s vámi dělo?Byla to moje první velká medaile a já neunesla tlak, který na mě byl vyvíjen. Hned jsem slyšela, že musím vyhrát každý závod. Nebyla jsem na to připravená.

Váš návrat byl ale dokonalý. Po zlatu v Seville přišlo vítězství na OH v Sydney, kde jste i zapalovala olympijský oheň. Vzpomínáte často na svůj největší úspěch? Přehráváte si závod třeba na videu?Určitě se na to nedá zapomenout. Vím, že řada atletů se na sebe na videu nedívá ráda. Já jsem ale od olympiády neběžela žádný velký závod, tak si aspoň u záběrů od Sydney vždy zlepším náladu. Dokážu si to vychutnat.

Občas sama sebe přistihnu, že vzpomínám s jistou dávkou nostalgie, ale nemusím se za to stydět. Vím, že jsem musela hodně vytrpět, abych se stala šampiónkou, takže si zasloužím být šťastná.

V Austrálii jste byla známá již před olympiádou, po ní jste se však stala doslova modlou. Muselo být těžké najít místo, kde by vás nenašli novináři ani fanoušci...Určitě je příjemné, když mě lidé poznávají a pamatují si mé úspěchy. Je to nádherný pocit, když mě fanoušci mají ve svých srdcích. Ale máte pravdu, že u nás v Austrálii vypuklo po olympijských hrách doslova šílenství, připadala jsem si jako na jiné planetě. Hodně času jsem trávila v San Francisku a v Londýně, kde jsem měla více klidu. Nikdy předtím jsem tak neocenila být mimo dosah fanoušků.

Atletiku jste nepřestala sledovat ani po konci kariéry. Jak vnímáte zprávy o dopingu, kterých je stále dost?Samozřejmě, že atletiku stále sleduji, pořád zůstanu součástí sportu. Pokaždé, když slyším informaci o nějakém dopingovém případu, dost se mě to dotkne. Je to pro mě hodně frustrující a vždy mě to rozzlobí.

V atletice je tolik hezkých věcí, tolik krásných příběhů a každá zpráva o dopingu sráží její renomé. Dobrá pověst se těžko získává, ale dá se velice rychle ztratit. Mladí atleti si pak myslí, že k cestě za medailemi je třeba brát zakázané prostředky. Já však vím, že to jde i bez nich.

Co říkáte na současný systém boje proti dopingu? Je něco, co byste na něm chtěla změnit?Vadí mi, že není jednotný, chtělo by to zlepšit dopingovou legislativu, aby se za stejný prohřešek uděloval stejný trest. Nebyla bych ani proti tvrdším postihům.

Získala jste titul mistryně světa i olympijské vítězky. Ve sbírce vám tak chybí pouze světový rekord. Ten ve vaší disciplíně drží Marita Kochová časem 47,60 vteřin. O rekordech atletů bývalého východního bloku se často mluví v souvislosti s dopingem. Myslíte si, že bylo možné zaběhnout současný rekord bez pomoci zakázaných látek?V žádném případě nechci nikoho obviňovat. Nerada na někoho ukazuji prstem, když nemám důkazy. Respektuji každého atleta, který dosáhne nějakého úspěchu, a to o Maritě platí. Ten čas je skvělý, teď se běhá o více než vteřinu pomaleji. Nemám ráda spekulace.

Lidé sice říkají, že Kochová dopovala, ale já bych se jí to do tváře říci neodvážila. Ráda bych si s ní o tom jednou popovídala, ale zatím se mi to nepovedlo.

S atletikou jste procestovala takřka celý svět, navštívila jste také někdy Česko?Ne, bohužel. Obdržela jsem letos jedno pozvání, ale časově mi to kolidovalo s jinou akcí. Pevně věřím, že se mi podaří se k vám podívat teď, když mám víc času.