Článek
Cítil jste satisfakci, že ta dřina a snaha o návrat měly smysl?
Já věřím, že to je jen začátek. Hodně lidí mě už odepsalo, ale já prodělal tři operace, přišel jsem o dlouhou dobu, věřím, že to půjde krůček po krůčku. Navíc v Brně bylo blbý počasí, tak ošklivo dlouho nebylo. Pršelo a byl jsem zmrzlý jak preclík, věřím, že kdybych byl prohřátý, ten čas by začínal padesátkou.
Když jste se prodral na druhé místo, soupeři na vás asi koukali s otevřenou pusou.
Překvapených bylo asi dost lidí. I Michal Uhlík říkal, že když jsem se přes něj v cílové rovince přehnal, přišlo mu, že jsem zrovna vystartoval. Pořád je to daleko od časů, co jsem běhal, ale když nemůžete pořádně trénovat, nezmohl by s tím nic ani Michael Johnson.
K vysněnému startu na olympiádě bude třeba ještě dvě vteřiny ubrat…
Byl to pro mě po delší době pořádný závod, jen počasí mohlo udělat vteřinu, navíc mi nevyšel konec, poslední mezeru jsem šel na 17 kroků, což mě zbrzdilo. Rezervy tam určitě ještě jsou.
Nikdy během těch pěti let jste neměl chuť s atletikou seknout?
To ne, já sportovat musel, dělám to od malička, neupínal jsem se k žádnému konkrétnímu cíli. Volný čas mi vyplňovaly děti, vloni jsem dodělal školu… Jasně, že se na trénink člověku někdy nechce, ale když přijde takové povzbuzení, hned je to veselejší.
Bezprostředně po těch operacích jste asi čekal, že návrat bude snazší.
Myslel jsem si, že po operaci budu za tři měsíce utíkat… Nemohl jsem to vědět, nikdy předtím jsem nebyl ani narvanej a teď jsem si utrhl koleno. Dlouho mě to omezovalo, vždy jsem těžil z dobrého kotníku, teď jsem se nemohl odrážet. Byl jsem třetinový závodník.
V jakém stavu je operované koleno teď?
Bude to znát už vždycky. Možná škoda, že jsem hned na první operaci nenatrefil na doktora Holibku z Olomouce, co mi to pak spravil. Na to, jak koleno dostává zabrat, drží neskutečně, postupně vychytávám, co pomáhá. Pořád věřím, že na olympiádu mám, je už za rok, navíc bude i mistrovství Evropy, což je pro spousta atletů také velká šance.
Je vám 34 let, ale příklad třeba Jamajčana McFarlana, který v osmatřiceti běhá časy kolem 49 vteřin, ukazuje, že rychle se dá běhat i dlouho po třicítce.
Přesně tak, ten je neskutečnej. Záleží hlavně na zdraví, tělu nejde dát náhradní díly jak autu, musí se hlídat. Mrzí mě, že jsem přišel o nejlepší roky kolem třicítky, kdy si spousta kluků naběhala nejlepší časy a já také doufal, že to zúročím…
Trénujete se teď sám?
Ano. Můžu si trénink různě upravovat, i s ohledem na věk. Navíc trénuju partu kluků, které se snažím předávat zkušenosti. Chtěl bych vychovat nějakého překážkáře, co bude běhat časy pod 50 vteřin, aby se s tím dostal i na velké závody.
Když jste nejezdil na velké šampionáty, z čeho jste atletiku i rodinu financoval?
Určitým způsobem se o mě postaraly kluby, Dukla a teď Kroměříž, ale platil jsem si to i ze svého, což nejde do nekonečna. Na téhle úrovni se to nedá dělat amatérsky, i proto chci zaběhnout pořádný čas, abych měl směrem k olympiádě nárok na nějakou podporu od olympijského výboru a mohl se připravovat pořádně už od podzimu, ne jako teď až po zimě v tom počasí, co tu panovalo…
